Týden po Slavnosti Seslání Ducha Svatého

03.06.2012 20:38

„Nikdo nemůže říct, Ježíš je Pán, leč v Duchu Svatém!“
                                                                                (1 Kor 12,3)
Toto zvolání nás vrací do neděle Vzkříšení, kdy se Ježíš stal vzkříšeným Pánem, "oblečeným mocí a slávou".
Neděle Seslání Ducha Svatého,  je dovršením a naplněním neděle Vzkříšení.
Vyznání Ježíše je zcela zásadní téma
a pilíř křesťanského života
.
Na první poslech již zmíněné Pavlovo tvrzení může vyvolat údiv a otázku:
Proč potřebujeme Ducha k tomu, abychom mohli vyslovit
tak „banální a jednoduchou větu“?

Copak nedokáže vyslovit něco takového i nevěřící? Jistě, dokáže.
Takový člověk však vysloví jen slova, hlásky. Bez Ducha to budou jen bezduchá prázdná slova. Pavel však nemá na mysli jen „slova“ (i když vznešená a hluboká, jako jsou tato), ale postoj člověka celého. O tom máme svědectví v listu Římanům: „Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen“. Tedy ústa i srdce, nejen vnější slova, ale i vnitřní postoj víry. Je třeba obojího.

Už trochu začínáme tušit, proč není možné říct "Ježíš je Pán" bez Ducha Svatého: můžeme pravdivě vyznat jen tehdy, když věříme. Můžeme věřit jenom tehdy, když se nám otevřou oči a nahlédneme živého Pána, podobně jako učedníci. Ten, kdo otevírá oči, je právě Duch vzkříšeného.
On vlévá do srdce jistotu, že Ježíš je Pán, že žije, že nepatří do minulosti. Že Ježíš je vítěz a Pán nade vším, co ohrožuje člověka: nad prázdnotou, zlobou, strachem, zběsilými atentáty, nevyléčitelnými nemocemi, ekonomickou nejistotou, ekologickou katastrofou … Nad tím vším je Ježíš ten silnější a mocnější: on dokáže spoutat všechny tyto nezkrocené živly, které se zdají určovat a diktovat naše jednání i postoje. Před ním jsou všechny tyto "mocnosti bezmocné". Toto je objektivní smysl zvolání „Ježíš je Pán“. Sílu k takové víře (doprovázené vyznáním) nemůžeme "vydobýt ze sebe": potřebujeme aspoň paprsek světla Ducha, který nám ukáže život „v pravém světle“.

Vedle toho bychom mohli uvést i smysl subjektivní: Ježíš je můj Pán. Vyznat a věřit, že Ježíš je Pán, ještě nemusí znamenat, že Ježíš je můj Pán. Někdy mohu nechat tohoto Pána venku za dveřmi svého života: a pánem budu ve skutečnosti já. Koperníkovský obrat: můj život se přestane točit kolem „mého já“, a začne se otáčet kolem Krista - Slunce. Starý člověk žije pro sebe, pro uspokojení a naplnění sebe - člověk nový žije pro Krista a v něm nachází i svoji seberealizaci. Starý člověk se rozhoduje "podle svého názoru" - člověk nový podle evangelia. Starý člověk má vlastní nedotknutelný žebřík hodnot, nový člověk je ochotný dávat i to, co je mu nejdražší (určitý navyklý postoj? vztah? věc?).
Nemáme z toho strach? I dnes (a právě dnes) je to však radostné a osvobozující poselství: „Ježíš je Pán“. Právě Duch Svatý mění styl a směr našeho života - od života pro sebe k životu pro Krista. Toto neznamená, že bychom měli opustit rodinu nebo zaměstnání a vstoupit do kláštera (k tomu je třeba zvláštního povolání od Pána) - znamená to však, že v rodině a v zaměstnání budeme jednat „podle Krista“, a ne podle sebe. Pro Krista, a ne na prvním místě pro sebe. Tato „revoluce“ se nestane „ze dne na den“, ale spíš krůček za krůčkem. A čím víc se Kristus stane naším Pánem, tím víc budeme toužit, aby jím byl stále víc: protože budeme poznávat, jak je náš Pán dobrý a jak je „lahodné jeho jho“.

K reflexi – k zamyšlení:
1. Co hlásá (pokud hlásá …) naše společenství svému okolí?
    Nauku? Morálku?
2. Které dary Ducha znám?
    Najdi si je v  1 Kor 12,8-10  a  Ř 12,6-8.
3. Vím o přítomnosti a působení Ducha a
    poznávám jej ve svátosti smíření?
                             (podle Angelo Scarano, www.pastorace.cz)