Zamyšlení ze Zmrtvýchvstání Páně

14.04.2013 07:01

ajemství Boha, který jedná tiše

Jen tehdy, vstal-li Ježíš z mrtvých, událo se něco opravdu nového, co mění svět i lidskou situaci. Pak se stává měřítkem On, na něhož se můžeme spolehnout.
Neboť pak se opravdu ukázal Bůh.
Kdyby se u Ježíšova zmrtvýchvstání jednalo jen o zázrak znovuoživení tělesných ostatků, vlastně by se nás to netýkalo. Nebylo by to významnější než oživování klinicky mrtvých lékařským uměním. Na světě jako takovém a na naší existenci by to nic neměnilo. …
Novozákonní svědectví nepřipouštějí pochyb o tom, že „zmrtvýchvstáním Syna človkěa“ se událo něco zcela jiného. Ježíšovo zmrtvýchvstání bylo průlomem do zcela nového druhu života, do života, který už nepodléhá zákonu zrození a smrti, nýbrž stojí mimo toto – do života, který otevřel novou dimenzi lidského bytí. Proto Ježíšovo zmrtvýchvstání není jednotlivou událostí, kterou bychom mohli nechat spočinout v sobě samé a která by patřila jen minulosti, nýbrž „mutačním skokem“ (použijeme-li jako analogii tento jistě snadno zavádějící výraz). V Ježíšově zmrtvýchvstání je dosaženo nové možnosti lidského bytí, která se týká všech a která člověku otevírá budoucnost, nový druh budoucnosti.“
Zmrtvýchvstání bylo pro učedníky tak reálné jako kříž. Byli prostě přemoženi skutečností; po veškerém počátečním váhání a údivu se už nemohli zpěčovat realitě: Je to opravdu on. Žije a mluvil k nám, mohli jsme se ho dotknout, i když už nenáleží světu toho, čeho je normálně možno se dotýkat.
Ten paradox byl nepopsatelný: že Ježíš byl úplně jiný, žádný oživený zesnulý, ale živý, žijící z Boha a navždy. A že byl zároveň reálně, právě takto, plně sám sebou zde, ačkoli už nepatřil našemu světu.

Šlo o zcela jedinečnou zkušenost, která radikálně narušovala obvyklý prostor zkušenosti, a pro učedníky byla přesto nesporná. Odtud se vysvětluje jedinečnost svědectví o zmrtvýchvstání: hovoří se v nich o čemsi paradoxním, o něčem, co překračuje veškerou zkušenost, a přesto je to zcela reálně přítomné. 

Nakonec tu ovšem pro nás všechny pořád zůstává otázka, kterou Ježíši položil Juda Tadeáš ve večeřadle: „Pane, jak to, že se chceš dát poznat nám, a světu ne?“ (Jan 14,22) Ano, proč ses mocně nepostavil svým nepřátelům, kteří tě ukřižovali? - chce se nám ptát. Proč jsi jim neukázal s nepřemožitelnou silou, že ty jsi živý, Pán nad životem a smrtí? Proč ses ukázal jen hrstce učedníků, jejichž svědectví musíme důvěřovat?
Tato otázka se ovšem netýká pouze zmrtvýchvstání, ale vůbec způsobu, jímž se Bůh zjevuje světu. Proč pouze Abrahámovi – proč ne mocným světa? Proč pouze Izraeli, a ne všem národům Země, aby nebylo pochyb?
To je tajemství Boha, který jedná tiše. To, že ve velkých dějinách lidstva jen poznenáhlu buduje svoje dějiny; že se stává člověkem a že jeho současníci a určující síly dějin ho mohou přehlédnout; že trpí a umírá a že jako Zmrtvýchvstalý chce k lidstvu dojít jen skrze víru „svých“, jimž se ukazuje; že neustále tiše klepe na dveře našich srdcí, a když mu otevřeme, pomalu nás činí vidoucími.
A přece - není právě toto božský způsob? Nepřemáhat vnější mocí, ale dávat svobodu, darovat lásku a probouzet?
(Benedikt XVI., Ježíš Nazaretský II.)