Zamyšlení ze svátku Uvedení Páně do chrámu

02.02.2014 15:57

Setkání
Ve východní církvi se dnešní svátek nazývá "Setkání s Pánem" (hypapanté).
Simeon a Anna se setkávají se Spasitelem - Zachráncem. Jde o setkání oblažující!
Stařec, který toho ve svém životě už tolik zažil, nyní prožívá vrcholné štěstí, uviděl Spasitele. Nic většího už mu svět nemůže ukázat ani dát.
Setkání s Pánem - to je chvíle naplnění a milosti!
Setkání s lidmi tak často zraní, zabolí, poskvrní, znejistí, zatíží a naplní smutkem...
Naproti tomu setkání se Spasitelem - Zachráncem má moc uklidnit, potěšit, očistit, posvětit, nasměrovat a zachránit.
Nebojme se proto být ve stálém "setkání s Pánem".
                                                                                                       (biskup Josef Hlouch, Minutěnka, str. 40)

Simeon je příkladem víry a přijetí Krista do svého života. Když v dítěti Ježíši poznal svého Spasitele - zachránce a Pána, vzal jej do svého náručí a zazpíval svou "labutí píseň": "Nyní Pane propouštíš svého služebníka v pokoji, neboť moje oči uviděly tvou spásu, světlo k osvícení národů..." V setkání s Kristem se naplnil smysl jeho života. Od té chvíle netouží po ničem jiném, je šťastný. K tomuto setkání vedl Simeona Duch Svatý.
Kristus se chce setkat s každým člověkem, aby naplnil jeho život, aby byl vyplněním jeho tužeb a jeho štěstím. Každý z nás se s Ním může osobně setkat, vzít ho do náručí. Duch svatý nás k tomu může uschopnit!
Každý z nás se může setkat osobně s Kristem skrze Ducha svatého, podle Simeonova vzoru.
Někteří dnes soudí, že mají zajištěnou spásu - záchranu už jen tím, že se narodili, či že chodí do kostela, avšak Písmo svaté mluví zřetelně o tom, že musíme Krista osobně přijmout do svého života. Nestačí jen rozumové poznání Boha, jeho díla stvoření a spása, ale je nutné osobní přijetí těchto hodnot.     
(Oáza nového života, pastorace.cz)
-------------------------------------------------------------------------------------------------
Temnota v duši

   V obtížných dobách často ovládne duši chlad a temnota. Vypráví se, že jednou jistý mladý mnich požádal o duchovní rozhovor. Trápil ho veliký problém, o kterém si chtěl z hloubi duše promluvit se starým zkušeným řeholníkem. „Otče,“ začal mladík, „myslím, že už nemohu dále zůstat v klášteře. Když jsem sem vstupoval, byl jsem nadšený a přesvědčený o tom, že tu najdu naplnění svého života. Jenže teď už nic z toho necítím. Netěší mě modlitba, práce ani život. Najednou je kolem mě tma. Prostě už nemůžu dál.“
   Starý mnich trpělivě naslouchal a dlouho mlčel. Nakonec pokojně řekl: „Rozhlédněte se, bratře. Kolem našeho kláštera se rozprostírají hluboké lesy. Když jsem sem před mnoha lety vstupoval, byly ty lesy ještě neprostupnější. Na mnoha místech to byla opravdová džungle.   Dobře si vzpomínám, jak mě jednou poslali za nějakým nemocným. Vyrazil jsem odpoledne. Když jsem se chystal na zpáteční cestu, už se stmívalo. Když jsem došel k lesu, byla už neprostupná tma, a já nemohl najít cestu. Věděl jsem, že klášter už musí být docela blízko, jenže noc byla tak černá, že jsem v té houštině začal opravdu bloudit. Už mi zbývalo jen jediné!“
   „Jistě jste se začal modlit,“ vpadl mu mladý mnich horlivě do řeči.
   „Posadil jsem se,“ odpověděl starý páter, „a nedělal jsem vůbec nic. Prostě jsem jen počkal, dokud nezačalo svítat. Pak už jsem bez problémů našel cestu ke klášteru. A vy také nic nedělejte, příteli, nedělejte teď vůbec nic. Posaďte se a počkejte si, až se rozjasní.“
Přeji vám, kteří procházíte svou životní temnotou, abyste si dokázali trpělivě a s důvěrou
v Boha počkat na světlo nadcházejícího dne.        

(Sonja Bachlová: Příběhy nejen pro nemocné)