Zamyšlení na 17. týden v mezidobí

05.08.2012 10:59

ám málomám dostatek
Ještě že Ježíš nežije dnes mezi námi! Lépe řečeno - on žije, ale… my neslyšíme jeho hlas tak zřetelně jako apoštolové. On sice mluví (a žije) i dnes, ale my se můžeme před ním schovat snadněji než apoštolové, snadněji si můžeme zacpat uši a neslyšet jeho hlas:
„Kde nakoupíme chleba, aby se ti lidé najedli?“
To je nepohodlná výzva - a snad bychom nebyli tak bláhoví, abychom se domnívali, že by Kristus udělal znovu nějaký zázrak! A pro tolik potřebných lidí, jakých je okolo nás! Je lepší neslyšet takové slovo, „tvrdé“ a neuskutečnitelné.
Ten však, kdo se nechává pohnout soucitem (podobně jako Ježíš) při pohledu na velký zástup potřebných naší doby, neuteče, nepřeslechne. Kdo není lhostejný vůči bídě mnohých, pochopí, že si nemůže nechat těch pár chlebů a ryb pro sebe, ale nabídne to Kristu, který to rozmnoží a…
našima rukama (!) dá potřebným.
Nemusíme mít mnoho, stačí málo. Kristus včera jako dnes používá to málo, co mu dáváme. I my (podobně jako učedníci) bychom chtěli říct: „Máme jen…, jen málo peněz, času, sil, schopností, teologických znalostí. Co to je pro tolik lidí?“
Kristu však stačí málo. Pokud se přece jen odhodláme dát Kristu to, co by mohlo posloužit i druhým, jak si představit „rozmnožení“? Jednoduše: tak jako tehdy, bez žádné okázalosti (zázrak rozmnožení zůstal tehdy nepovšimnut, vše proběhlo zcela „prostě“ - jen na konci si přítomní všimli, že došlo k něčemu mimořádnému, protože „nevysvětlitelně“ zbylo tolik chleba). Nepřehlédněme, že Ježíš nerozmnožil chléb a ryby pro všechny najednou,  ale postupně, „za pochodu“. Tento postřeh, pohled do Boží kuchyně :-), odstraní z naší mysli zbytečné starosti, že by Bůh „v našem případě“ musel náhle udělat senzační zázrak. Boží cesty jsou často skryté a nenápadné, zato účinné. Znamená to, že nemusíme vždy nejprve nahromadit všechny prostředky ke službě (a dlouho si je vyprošovat, než je všechny dostaneme). Znamená to trpělivě od Krista přijímat a dávat. A někdy si s údivem povšimneme, že dáváme víc, než bychom byli schopni jen z vlastních sil a schopností!
Pokud jsme pozorně naslouchali evangelnímu textu, postřehli jsme, že učedníci dali Kristu to, co měli, aby pak přijímali a dávali dál. Pro toho, kdo se dává Pánu k dispozici, je životně důležité umět od Krista přijímat, čerpat, a nesnažit se rozdávat z toho mála, co každý má, bez Krista!
Našich „pět chlebů“ samozřejmě nepostačí pro tolik lidí. Brzy bychom se vyčerpali, skončili s prázdnou a "vyhořeli".
Před těmi, kdo nechají „zlomit“ své srdce při pohledu na zástupy, kdo neutečou, aby neslyšeli Ježíšův hlas, stojí velkolepé poslání: dávat Kristu, přijímat a sytit druhé (Kristovým slovem, ale i „obyčejným slovem“ útěchy, naděje, skutkem lásky, hmotnými dary). A stát se svědky zázraku, který neuvidí ti, kdo si ponechají (ze strachu? z nedostatku soucitu či víry?) svých pouhých pět chlebů pro sebe.
                                                                                                (podle P. Angelo Scarano, www.pastorace.cz)


K reflexi – k zamyšlení:
1. Jaký mám pocit – vlastní neschopnosti
nebo si uvědomuji obdarování?
Konkrétně v kterých situacích, vůči komu?
2. Co tvoří mé falešné bohatství,
co bych Ježíši nechtěl opravdu dát?
Co jsem již dal, aby se ukázalo,
že Bůh je pravdivý a živý?
3. Kterou konkrétní skutečnost svého života odevzdám Ježíši?
Za kým konkrétním mě Bůh posílá, abych jej „nasytil“?