Zamyšlení na 22. týden v mezidobí

09.09.2012 07:52

Nebezpečná zbožnost

„Kéž bys nebyl ´zbožný´! Ale že jsi ´zbožný´, vyplivnu tě z úst.“
Takto bychom mohli parafrázovat známý výrok z Apokalypsy
(Zj 3,15-16: „Kéž bys byl studený anebo horký! Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech“).
Jistě se nedá „s varovným prstem“ mluvit o všech formách zbožnosti:
nicméně jisté formy zbožnosti mohou být (paradoxně!) vážným blokem ve vztahu k Bohu. Stav farizeů a zákoníků je výstražným signálem: kdo víc než oni „praktikoval zbožnost“, kdo víc než oni vynikal v důslednosti? A přesto, něco tomu chybělo. Právě to podstatné, a sice Boží slovo. Jejich zbožnost se stala jen dokonalým a precizním systémem… ale Bůh do toho nemluvil a „neřekl své“.
Byla to zbožnost pro Boha, ale bez Boha.
Tato vykonstruovaná lidská zbožnost šla ruku v ruce s „pokrytectvím“ - zbožné zvyky se staly „ochranným štítem“ proti Božímu slovu!
Nebezpečí pádu do vnějškovosti je stále přítomné. Člověk má sklon upadnout v náboženský aktivismus, aby měl alibi a omluvu, proč se neobrátit.
Zachování vnějších norem mu dává
zapomenout na pravou službu k Bohu
.
Přitom předstírá, že je zbožným člověkem:
„Nemohu pomoci, protože mám v plánu se modlit tolik a tolik“.
Případně se povýší obsah určitých zjevení „nad Písmo“ - tato mimořádná poselství se stanou důležitější než „zpečetěné“ a autentické Boží slovo.
Zřetelný a křiklavý příklad: někdo dbá víc o to, aby v pátek nejedl maso - a přitom jeho láska k chudým (případně k vlastní rodině) je zcela pryč. Anebo člověk krouží kolem „roztržitosti“ v modlitbě (a stále to vyznává ve svátosti smíření), a přitom mávne rukou nad vlastní neochotou k odpuštění.
A ještě si třeba namlouvá, jak není dobrým křesťanem:
vždyť se účastní nedělní bohoslužby, modlí se, zachovává církevní přikázání. A přitom… toto vše může být prázdným lidským "výkonem".
Na druhou stranu všechny „naše osobní“ tradice a zbožné zvyky jsou do určité míry nutné, protože vytvářejí pevný rámec, bez kterého je náš vztah k Bohu „neurčitý“ a vágní. Avšak láska ke Kristu nám velí klást na první místo vždycky Boží slovo, a ne „naše zvyky“.
Láska ke Kristu nám přikazuje neustále revidovat naši osobní „tradici“ ve světle evangelia. A tato „revize“ je v zásadě obrácením, trvalým postojem naslouchání Bohu a jeho slovu. Je to Samuelův postoj: „Mluv, Pane, řekni své slovo k tomu, co žiji, jak se modlím, jak se věnuji druhým“.
(podle P. Angelo Scarano, www.pastorace.cz)

 

K reflexi – k zamyšlení:
1. V Bibli najdeš také výslovné příkazy a nařízení.
Když narazíš na takové „příkazy“, co pociťuješ?
Odpor, že ti někdo něco nařizuje?
Radost, že znáš „směr cesty“? Nebo něco jiného?
O tom všem si pak můžeš povídat s Bohem v modlitbě.

 

2. V tomto krátkém (ale velmi praktickém!) úryvku nacházíš
několik základních postojů křesťana. Které to jsou? Jak je žiješ?

3. Nejsou moje „tradice“ a zvyky nadřazené evangeliu?
Pokud ne, jak se projevuje, že ve svém životě upřednostňuješ Boží slovo?