Zamyšlení na 24. týden v mezidbí

23.09.2012 07:30

e třeba K NĚMU PŘIJÍT

Po všech možných konceptech záchrany a před všemi možnými koncepty a ideologiemi záchrany přichází Ježíš se svou jedinečnou cestou: zachránce je sám trpící, jeho utrpení ale není ani zázračně odstraněno, ani není cílem. Jeho utrpení je cestou ke vzkříšení, které předchozí utrpení nijak nesnižuje. A celá tato cesta záchrany, která je vykonána k prospěchu všech lidí, není aplikována ani nuceně, ani "plošně". Je vázána na osobní poznání Mesiáše, na uvěření a osobní realizaci jeho cesty: tedy na následování.
Není snadné vyhnout se při aplikaci Scylle a Charybdě, totiž ani nepropagovat utrpení jako takové (nesení kříže), ani neslibovat cestu růžovou zahradou.
Jde o to neorientovat se ani na radost, ani na trápení, ale na Krista.
Nejdůležitější ale bude zřejmě úvaha o tom, kdo je Ježíš, tedy
o tom, že je Mesiáš a k tomu úvaha, jak, jakým způsobem je on Mesiášem v mém životě. Protože nestačí Ježíše jako Mesiáše vyznat, je třeba Ježíše skutečně Mesiášem ve svém životě mít.
 

Přidržme se prostě a jednoduše základního významu slova Mesiáš, který byl jasný i apoštolovi Petrovi, když Ježíše takto nazval. Mesiáš je pomazaný Hospodinův. Je to ten, koho Bůh označuje a posílá k nápravě všeho, co je ve světě zlé.
K přemožení hříchu. K uvedení Božího království do dějin světa.
Mesiáš není kouzelný dědeček, který mávnutím proutkem vše špatné mění v dobré. Mesiáš je zdroj dobra uprostřed zla, záchrana uprostřed nebezpečí, začátek něčeho nového, Božího, dobrého, co se nachází uprostřed hříšného světa.
Trochu poeticky: je to studánka nezkalené, čisté, uzdravující vody, kterou Bůh připravil pro všechny, kdo uvěřili, přišli a začali z ní pít.
A právě tady začínají pro mnohé lidi obtíže. Pro jedny je obtíž v tom, že sice v Ježíše jako spasitele věří, ale mají dojem, že s nimi to stále nic nedělá, že jsou stále stejně špatní. Druzí mají potíže v tom, že se jim zdá, že Mesiáš přišel, vstoupil do světa, ale se světem to nic nedělá. Lidé jsou stále zlí, nemoci, neštěstí, pohromy stále naplňují stránky dějin lidstva. Jak je to tedy
s tím, že pomazaný Páně přišel, věříme v něho, mluvíme
o spáse, a zdá se, že se nic neděje?
Odpověď bychom mohli najít v Janově evangeliu. Tam čteme, že Ježíš zvolal: "Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, proudy živé vody poplynou z jeho nitra" (Jan 37-38). V tom to právě je: nestačí vědět, kdo Ježíš je, že je Mesiáš, Pomazaným Syn Boží, Spasitel.
Je také třeba přijít k němu a pít.
Pít z jeho Ducha, pít a zakusit, že když se takto posiluji, není to na světě stále stejné, i když mám já sám i mí bližní mnoho chyb.
Zjistit, že proudy vody živé, přes všechny mé chyby a přes všechnu mou neschopnost a nedostatečnost, oživují a posilují mne a skrze mne také působí ve světě.
(podle P. Aleše Opatrného, www.pastorace.cz)

 

K reflexi – k zamyšlení:
1. Co je mým křížem? Nemoc, slabost, konkrétní vztahy... Má neschopnost, nesvoboda, negace života...
2. Jak s tímto křížem žít?
Co se v mém životě mění vírou v Ježíše? Dokážu si o tom s někým promluvit?
Ať již se jedná o dobrou zkušenost nebo negativní zkušenost...