Zamyšlení na 29. týden v mezidobí

28.10.2012 11:13

O službě
Člověk je sice ochoten tu a tam někomu posloužit, ale nemívá za cíl být služebníkem, natož otrokem všech - a to ani v církvi ne.
Proč chce člověk vládnout?
Mnohdy ze strachu.
Aby totiž nad ním nevládl někdo jiný. Aby ho někdo nepokořil, nevykořistil a neoloupil ho tak o bohatství jeho života. Takto nepřemýšlejí jen lidé ve velkých společnostech, tak smýšlejí i v rodinách a manželstvích.
Proč člověk nechce sloužit?
Mívá dojem, že je to pod jeho úroveň.
Už od dětství se mu sugeruje, že ten, kdo poroučí, znamená víc než ten pod ním.
Mívá strach, že pak nebude ze života nic mít. Mívá špatné zkušenosti s tím, že ten, komu chtěl pomoci, měl na něho požadavky větší a větší. Mívá také nedostatek sebevědomí a to ho brzdí.
A křesťan? Zdá se, že většinou ani dnešní evangelium nepotřebuje. Nad množstvím lidí nevládne a v tom malém, co žije, nějakou tu službičku vždycky udělá...
Jenže evangelium mluví
o vztahu mezi Ježíšovými učedníky,
o vztahu v církvi,
ve společenství, v rodině
.
Mluví o zásadním životním postoji, který se má podobat postoji Ježíšovu. Tedy nejde o nic okrajového, jde o věci zásadní. Budeme ale pak všichni služebníky? A kdo bude pánem? Především jednoho jediného Pána – Ježíše Krista- máme a mít budeme. A dále: i v církvi, v rodině, ve společenství bude někdo
v něčem rozhodovat.
Někdo totiž musí nést rozhodování jako službu.
To neznamená, že se stane diktátorem, ale znamená to, že vezme rozhodování a jeho důsledky za své.
Právě v hledání správného rozhodnutí a v ochotě nést i jeho neblahé důsledky, nést odpovědnost, je služba.
V rodině služba rodičů dětem. V církvi služba představeného ostatním.
Ježíš je nám dáván za vzor. Všimněme si nejdříve, že on nevládl a nedal si sloužit. Neudělal žádnou organizaci na podporu svých myšlenek, a hlavně neudělal si z toho množství lidí, kteří jím byli nadšeni, kruh svých ochránců nebo bojovníků. Sloužil zástupu, který byl jako ovce bez pastýře.
"Nekryl si záda". Vydal se svému úkolu a nezajišťoval si pozemsky jeho úspěšnost.
A tak můžeme rozvíjet obraz Ježíšova života a promítat ho do života vlastního...
Zůstává ale tady jedna otázka: jak si mohl Ježíš dovolit takto jednat?
 A dál: jak si můžeme dnes dovolit žít s tímto Ježíšovým postojem? Odpověď
v evangeliu najdeme: „Můj pokrm je konat vůli mého Otce.“ „Já a Otec jedno jsme.
Odpovědí je tedy Otec, respektive Ježíšův vztah k němu.
Otec je jeho největším a jediným pokladem. Otec je jeho jistotou.
Zdrojem lásky, života, síly. Protože má Otce a toho mu nikdo a nic nemůže vzít, ani smrt, může se vzdát všeho, sloužit, dávat se, rozdávat se... umřít. Jiná cesta není ani pro nás. Do jaké míry jsme bohatí Bohem, do té míry budeme schopni beze strachu dávat. Pokud totiž budeme vědět o tomto svém skvělém bohatství, nebudeme mít strach, že o něco přijdeme.
Budeme-li podobni Kristu v jeho vztahu k Otci, budeme mu moci být podobni v jeho postoji dávání se, služby.                       
(podle P. Aleš Opatrný, www.pastorace.cz)

K reflexi – k zamyšlení:
1. Mám jasno ve svých úkolech, ve svých životních rolích.
2. Kde je místo služby? Je na základě ochotné a láskyplné vydanosti, nebo tuto roli přijímám jako nutnost?
3. Dokážu ocenit, když někdo přijme zodpovědnost a podpořím ho?
Nebo chci rozhodovat především já? A vím, s jakou zodpovědností?