Zamyšlení na 31. týden v mezidobí

11.11.2012 16:15

Budeš milovat!
Může nás překvapit, že láska je dávána jako přikázání. Je to vůbec možné?
Je, pokud jsme ochotni chápat řeč dnešního evangelia o přikázáních ve smyslu, jaký měla v židovském prostředí,
v prostředí Starého zákona. Boží příkaz nebyl v žádném případě chápán jako něco omezujícího, ale jako největší moudrost.       
Zákoník, který přišel k Ježíši, zjevně nepřišel se špatným úmyslem. Protože viděl, jak Ježíš moudře odpověděl jeho kolegům, přijde se zeptat na největší přikázání - tedy na něco, co jistě nesmí přehlédnout, na něco, co je nejpodstatnějším ukazatelem cesty. Ptá se na dobrou cestu - a dostane se mu v tom poučení. To poučení není nové, slyší příkazy, které zná a které zřejmě sám považuje za důležité. Ale pro nás je důležité, že tyto příkazy jsou Ježíšem nejen stvrzeny, ale i vrcholně interpretovány. Ježíš na svém životě ukazuje, co to je, milovat Boha celou svou silou, a milovat bližního jako sebe.
Ukazuje především základní podmínku obojí „velké lásky“ - to, co stručně vyjadřuje svatý Pavel v listě Filipanům (2,5-11): vyprázdnění (kenoze), svoboda od sebe sama.
Ne tak, že by člověk měl sebe sama v nenávisti, to by nemohl milovat vlastně nikoho. Ale jako překonání největší překážky duchovního života v člověku, kterou je sebestřednost. Samozřejmě, že k překonání této překážky nemůžeme jít jen vlastními silami. Z ulity našeho vlastního já nemůžeme být vytaženi násilím a nemůže nás vytáhnout jen naše vlastní vůle. Z této ulity nás může vyvádět jen živý Bůh, jeho láska zadarmo daná. V 1. listě Janově čteme: „V tom spočívá láska, ne že my jsme napřed milovali Boha, ale že on si zamiloval nás“ (1 Jan 4,10). Začne-li tedy člověk na tuto lásku odpovídat, začíná se sám poněkud "ztrácet". Potom pochopí, že velké přikázání lásky k Bohu není dalším břemenem mezi mnoha jinými, ale že je skvělým potvrzením cesty už nastoupené. Je to povzbuzení k celoživotnímu růstu - k důvěryplné a stále rostoucí lásce mezi člověkem a Bohem.  
Druhé přikázání nelze od prvního oddělit, to je zřejmé. Ale nelze ho ani s prvním zaměnit prostě proto, že nelze jen tak zaměnit Boha a člověka - jako je od sebe nelze také absolutně oddělit. A toto druhé přikázání snad ještě více potřebuje naše "vyprázdnění se", naše osvobození se od sebe. Člověk je skutečně stvořen pro lásku, Ve střízlivosti a pravdě.  Každý hledá, koho by mohl milovat, i naprostý asociál. Ale mnohdy nachází člověk jen sebe, miluje tedy zoufale sebe. Jako je egocentrismus a narcisismus protivný a pro druhé škodlivý, tak je často pro toho, kdo je jím nemocen, zoufalým břemenem a vězením, tragédií. Co zde zmůže lidská láska? Rozhodně ne všechno! Druhý člověk,
i ten do sebe zakuklený, potřebuje lásku člověka
. Takovou však, která je v řádu Božím.  Lásku někoho, kdo je schopen milovat jako sebe sama. Ne jako Boha. A kdo je schopen milovat sebe sama, a proto je schopen zdravě milovat i bližního. Láska toho, kdo má sebe v nenávisti, není obšťastňující a léčící, je velmi a velmi problematická. Ale i tehdy, když člověk miluje druhého tak,  jak má, není jeho láska všemocná. Úplně léčící je jen láska Boží: „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3,16). To člověk o sobě říci nemůže. Ale tato láska tu je, a proto je obojí přikázání lásky v evangeliu cestou, která je schůdná a která je královská.                                                     
(podle P. Aleše Opatrného, www.pastorace.cz)

 

K reflexi – k zamyšlení:
1. Jak vyjadřuji svou lásku k Bohu? Co pro mne znamená?

2. Přemýšlej o vztazích svého života. Kdo je tvůj bližní?
3. V modlitbě pros o zdravé sebepoznání a sebepřijetí,
abys mohl/a milovat.