Zamyšlení na 32. týden v mezidobí

17.11.2012 21:37

Bůh se stará o tvůj život
   Tohle jednoduché vyprávění není tak jasným, jak se na první pohled zdá. Není to totiž příběh o tvrdých boháčích a ušlechtilém chuďasovi. (Zapomeňme v tuto chvíli na Jánošíka, který bohatým bral a chudým dával, zapomeňme na všechny sociálně motivované emoce, které nás vedou k oslavování nebo litování chudých a k opovržení bohatými.) To je srovnání dvou postojů, kdy člověk dává jen něco nebo kdy dává všechno. Když bohatí dávali do pokladnice mnoho, dělali dobře. Dávat z přebytku není samo o sobě ničím zlým. Ale když dávali z přebytku, zůstával jim základ, který bohatě stačil k obživě. Byli tedy nezávislí na Bohu. Stačili si. Lepší obraz člověka dneška bychom sotva našli. A ta vdova? Ona vlastně nikomu nepomohla. Udělala „jen“ to, co považovala za nejlepší - dala vše, a tím dala svůj život do naprosté závislosti na Bohu. Tak tehdy v Izraeli smýšleli - o život člověka se staral v zásadě Bůh (ne společnost!), pokud síly někomu došly a nemohl pracovat, mohl doufat v Boží pomoc, byť rukama člověka. Ale i ten, kdo byl zdravý a pracoval, měl znát, co říká Ž 103/104 - měl znát, že vše je na Bohu závislé, a tedy i on sám.
   Za srovnáním postojů boháčů a vdovy bychom mohli najít srovnání dvou cest, z nichž máme i my na vybranou. Cesta učitelů Zákona: dělají mnoho správných věcí. Ale svůj život mají závislý jen na své výkonnosti (dodržují Zákon, studují Zákon, postí se a dávají desátky) a na uznání lidí. A cesta Ježíšova: on dává vše, ne jen živobytí (jako vdova), ale sebe, svůj život - protože je zcela závislý na Otci. Za touto cestou Ježíš stojí a označuje ji za cestu pravého učednictví (např. Lk 14,23 - 33).
Dar vdovy i dar bohatých nemají z dnešního běžného hlediska žádný praktický, sociální význam. Byl to dar, z něhož se kupovala zvířata pro zápalné oběti a chrámové potřeby. Ale za tím právě prosvítá z Písma známá a někdy těžko uvěřitelná skutečnost:
Bůh chce tvé srdce. Nechce jen něco od tebe, ale chce tebe. Uděláš-li svůj život na něm zcela závislým, dáš prostor lásce mezi ním a tebou. Udělat život na něm zcela závislý - to není neodpovědnost, ani lehká cesta. Podívejme se opět na Ježíše. Dívejme se na jeho matku Marii.  Vidíme plnou závislost na Otci a plnou odpovědnost - Bohu.
A taky mnoho tíhy kříže. Ale prostor lásky bez hranic.
   Toto se možná dobře poslouchá, ale nesnadno žije. V Evropě je člověku dlouhodobě vtloukáno do hlavy, že musí být nezávislým - na králi, na Bohu, na počasí, na úrodě, na přírodě, na všem možném. Má si vše podrobit, vše ovládnout, a tak se stát nezávislým. Ale co on - co člověk sám? Je pak opravdu nejšťastnějším? Je cesta maximální nezávislosti opravdu cestou do ráje, nebo je to opožděná puberta ve větších rozměrech? Vdova před námi stojí jako výzva. Ježíš před námi stojí jako výzva: lze se vzdát všeho, i života. Ne z rezignace, ale z lásky a důvěry. Vzdát se ve prospěch plné lásky k Bohu. Patří k tomu ovšem pak i kříž... Ale kdo z mocných, bohatých a nezávislých tohoto světa byl tak šťastný, jako svatý František? Kdo z nich dovedl napsat Píseň o slunci? Kdo z nich by mohl dát poučení o dokonalé radosti? A kdo dovede lépe přijmout Krista než chudí, kteří snesou svou závislost na úrodě, na počasí, a nehledají
za každou cenu cestu k nezávislosti?                               
(podle P. Aleše Opatrného, www.pastorace.cz)

K reflexi – k zamyšlení:
1. Přispívat na život církve patří mezi církevní přikázání. Proč?
2. Co doopravdy dávám k oslavě Boží? Co dávám jako projev lásky k Bohu?

3. Přečti si a přemýšlej nad tímto textem Písma: Žalm 104 (ekumenický překlad)