Zamyšlení na 4. týden v mezidobí

10.02.2013 15:30

Být či nebýt prorokem?
Nikdo není prorokem ve své vlasti – to je zneužitelné úsloví! Může totiž ospravedlnit naši pohodlnost, bezcharakternost, která rozmazává moji nejhlubší identitu – nechci se náhodou dostat do křížku s vlastní rodinou („stejně nebudu prorokem, nebudu přijatý, nač se namáhat!“), a proto se navenek projevuji… jako (příliš) „normální“ člověk: vůbec nedám najevo (slovem nebo postojem), že jsem věřící! Že mám určité zásady, že spoléhám na Krista.
To zdomácnělé slovo evangelia však může paradoxně odůvodnit i opačný postoj. Pokud druzí nechtějí přijmout moje necitlivě vnucené zvěstování evangelia, pak „je to samozřejmě jejich chyba a v žádném případě ne moje! Vždyť to už Kristus předpověděl
a on sám dopadl zrovna tak, fiaskem – takže „nic nového pod sluncem“.
Ježíšovo slovo však neospravedlňuje ani to první, ani to druhé. A není to „železné pravidlo“! Neplatí absolutně! To je krásně doložitelné na příkladu Matky Ježíšovy: ona přijímala Ježíšovo slovo, „ačkoli“ byla jeho nejbližší. Ona tedy přijala proroka, svého vlastního syna.
Co z toho vyplývá pro mě?
Možná se příliš bojím být prorokem mezi svými.
Nechci narazit, vypadat divně, ztratit sympatie. Avšak… jsem pak kvasem evangelia? Jsem světlem pro druhé? Cožpak se má světlo mé víry schovat pod nádobu?
A není to nakonec škoda – ztráta pro mě a pro druhé?

Prorocké poslání církve
Je-li církev tajemným tělem Kristovým, potom je zřejmé, že prorocké poslání je od ní neodlučitelné. Církev to jsou konkrétní lidská společenství, v nichž žijeme  to jsou konkrétní křesťané, každý z nás. Církev bude i neúspěšná, dokonce u mnoha lidí musí být neúspěšná, jinak je třeba se obávat, že ztratila svoji podstatu, přestala být sama sebou. Církev pronásledovaná je mnohem jistěji církví, než církev, kterou by všichni chválili, která by nikomu nevadila. To by zřejmě byla církev zcela vyprázdněná od prorockého ducha. Církev se totiž musí nechat inspirovat a vést Duchem Božím, a to je jiný duch, než ten, kterým se řídí smýšlení tohoto světa. Její prorocké poslání spočívá v tom, že bude stále říkat, co je Boží, že bude opatrovat (a nefalšovat) Boží slovo, že je nebude přemalovávat na slovo lidsky stravitelné, úspěšné. Tím ovšem není míněna tvrdošíjná strnulost. Tím je míněna ochota vyrůstat do podoby Ježíše Krista a tuto podobu nést, realizovat v tomto světě, ať už je chválena nebo je na ni pliváno.
Například bl. Matka Tereza nebo komunita v Taizé - to je realizace prorockého poslání. Ti lidé neříkají vlastně nic nového, ale mají odvahu uskutečňovat to, co se uskutečňovat má, a to i v nepříznivém prostředí: péči o chudé uprostřed lhostejnosti, chudobu uprostřed snahy o bohatství, smíření uprostřed rozdělení. Činnost takových lidí není v prvé řadě proti něčemu, ale je zaměřena pro něco, a toto "něco" nechce v prvé řadě od druhých, nýbrž ti, kdo to požadují, to na prvním místě sami uskutečňují.   
(podle P. Angelo Scarano, www.pastorace.cz)

K úvaze – k zamyšlení:
1. Slova vyvolení jsou lékem proti naší malomyslnosti, ustrašenosti, nerozhodnosti. Jen přijmout, že Boží zaslíbení platí i pro mě – vždyť jsem byl ve křtu „vyvolen“, pomazán na proroka!
2. Nemáš žádnou chuť být prorokem? Nevíš, jak plnit tuto roli? Pros Boha, který dává moudrost k jednání „velkoryse“ (srv. Jak 1,5-6):
Pros o vhodné slovo pro druhé, o odvahu přiznávat se ke Kristu slovem, činy.