Zamyšlení na týden po Křtu Páně

20.01.2013 10:41

Zjevení (epifanie) Kristovy osoby
Tento svátek je především epifanií neboli zjevením Kristovy osoby. Právem východní liturgie řadí tento svátek ke zjevení mudrcům a k zázraku v Káně (Jan 2,1-11), kde je řečeno, že „Ježíš zjevil svou slávu, a jeho učedníci v něho uvěřili“. Křest Páně neslavíme kvůli „události křtu“, ale kvůli zjevení Kristovy osoby, zjevení započatému o Vánocích.
Přirozeně nás však musí napadnout otázka, jak souvisí křest s tajemstvím narození. Souvislost je velmi prostá: v obou případech se jedná o zjevení. Syn Boží se vtělil, a tak ukázal (zviditelnil, učinil přístupným našim očím) svoji slávu, důstojnost (najdi si v Bibli: Jan 1,14). I evangelista Lukáš potvrzuje, že Kristovým narozením se zjevila Boží sláva (Lk 2,9.14). Ježíšova sláva (důstojnost) se posléze zjevila i třem mudrcům (Mt 2,11), svatebčanům v Káni (Jan 2,1n.), Janu Křtiteli po křtu v Jordánu (Otcova slova a sestupující Duch zjevují, kdo Ježíš doopravdy je – člověk obdařený důstojností Božího Syna - Dárce života). Jasně tedy vidíme, že všechny události vánočního okruhu mají jako společného jmenovatele zjevení slávy. A tou slávou můžeme rozumět vyzařování Božího charakteru, identity. V těchto událostech poznáváme, kdo Bůh je – on se nám zjevuje a dává v Synu.
Paprsek epifanie k nám přichází z rozhovoru s Janem Křtitelem. Ježíš jasně říká, proč přichází k vodám Jordánu: ne z pokory, ani z touhy se zjevit druhým jako slíbený Zachránce, ale z lásky k Otci, „aby splnil Otcův záměr“ (Mt 3,15). Jinými slovy přichází kvůli Otci, ne kvůli sobě a „seberealizaci“. Vidíme tedy Krista, který žije především pro Otce a má oči upřené „k nebi“: a právě toto nebe se po křtu „otevře“ na znamení toho, že také Otec „se dívá na Syna“, má oči upřené na něj. Otevřené nebe symbolicky naznačuje, že Otec se sklání k Synu, otevírá mu svou náruč: nenechá ho tedy samotného v následné náročné službě.
Kristus projevuje svoji oddanost Otci i přes cenu „pokoření“: řadí se totiž mezi hříšníky a přijímá obyčejný křest Janův, který nepřinášel „milost ospravedlnění“ (na rozdíl od křtu apoštolů). Toto pokoření je zcela v „logice Božího plánu“: už při vtělení se Kristus snížil k obyčejné chudé ženě, při narození v chlévě se snížil k nejchudším a konečně na kříži se snížil do krajnosti, a to k člověku v jeho největší bídě.
Na tuto oddanost a lásku Otec odpovídá láskou: slavnostním vyznáním stvrzuje, že Kristus je jeho milovaný Syn. A tato slova jsou „vylita do srdce skrze Ducha svatého“ (srv. Řím 5,5), který sestupuje jako holubice. Tak Ježíš může nejen slyšet, ale také zakusit Otcovo zalíbení. Je sice pravda, že On vždycky byl (a je) milovaným Synem, ale při této události může nově zakusit Otcovu blízkost. Otcovo ujištění není však určeno pouze Kristu, ale také dalším lidem: Kristus není obyčejný člověk, ani revolucionář či „výřečný hlasatel“, ale Otcův „milovaný Syn“ – tento titul je jasným označením slíbeného zachránce. Tento Syn není obyčejný posel jako Mojžíš, proroci či dokonce Jan Křtitel. Proto je vybaven silou Ducha čili Otcovou autoritou.
(podle P. Angelo Scarano, www.pastorace.cz)

K úvaze – k zamyšlení:
1. Vím o tom, že Otec „si mě vyvolil“? Zamiloval? Věřím tomu, že má ke mně niterný vztah?
2. Ve všech těch chvílích, kdy si uvědomím „aspoň mlhavě“ Boží lásku
ke mně (skrze určité slovo z Bible, skrze eucharistii, svátosti, skrze „obyčejné dary“), mohu si připomenout, že se nejedná o něco abstraktního!