Zamyšlení na týden z 6. neděle velikonoční

05.05.2013 20:07

Duch svatý je Dárce života
Vzývat Ducha svatého jen v nouzi? Například když něco nevím u zkoušky? To by bylo opravdu málo…
Vzývat Ducha před četbou Božího slova? To je už přiměřenější aplikace evangelního textu.
Toto se zdá pro náš život méně důležité než to první. Na první pohled ano – to první je takové „praktičtější“, konkrétnější.
Ale pochopit Ježíšovo slovo? Jaký to má význam pro můj život? A navíc: toto „pochopení“ může být nebezpečné, protože mě může posléze vyzvat k určitým životním změnám… možná nepříjemným. Lepší se zdá možná „nevědomost“.
Nevědomost je „sladká“ pro toho, kdo nepoznal Krista, nepoznal moc jeho slova. Ale pokud můžeme s Petrem opakovat: „Pane, ke komu bychom šli, vždyť ty máš slova věčného života“ (Jan 6,68), pak samozřejmě můžeme dodat: „Ke komu bychom šli? Ty máš Ducha života, Ducha pravdy“. Ano, protože Duch pravdy nás učí, jak správně chápat Ježíšovo slovo: on totiž zná hlubiny Boží, proto „může do těchto hlubin uvést“. Chceš „proniknout do Božích hlubin“? Chceš poznat Boha ještě víc? (Nejen rozumem a teoreticky, ale celou osobou). Pak vzývej Ducha! Možná cítíš, že Ježíšovo slovo k tobě vůbec nepromlouvá, nechává tě chladným. Pak potřebuješ Ducha, vždyť „jen přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha: jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem“ (1 Kor 2,14). Ano, kdykoli vnímáš, že tě evangelium neoslovuje, pak pros Ducha, aby ti otevřel srdce, aby ti dal porozumění Božím slovům.
Tento Učitel (Duch pravdy) není jen vynikající exegeta (tj.vykladač), ale je zároveň „praktik“.
On nás totiž zároveň učí, jak žít Boží slovo.
S tím máme často problémy: chápeme sice Ježíšovu nabídku, ale nedokážeme ji „propojit se svým životem“. Ano, je nám jasné, že máme odpouštět, ale… jak to udělat prakticky, pokud se druhý člověk stále znovu proviňuje proti nám a přitom spoléhá právě na to, že „jsme dobráci“? Jak milovat partnera „do krajnosti jako Ježíš“, pokud vidím, že ten člověk je zcela pasivní a spoléhá na to, že „já táhnu společnou káru“? A mohli bychom pokračovat dál. Náš život často není černobílý, ale má určité šedé zóny, kde hranice nejsou jasné – a proto pak nevíme, jak se zachovat a přitom aplikovat Boží slovo. Ve všech těchto situacích platí jediné: potřebuješ Ducha svatého! On je pro tebe ten nejlepší duchovní rádce, který zná tvoji situaci… a dokáže ti poradit. Možná tě „neosvítí“ hned, možná to učiní skrze druhého člověka, možná skrze Písmo – to nejdůležitější však je, abys byl vůči němu otevřený, abys ho vzýval…
On pro tebe není hrozbou, ale dárcem života.
(P. Angelo Scarano, www.pastorace.cz)

 

Při prvním pohledu se může zdát, že doba apoštolů byla zcela idylická, plná porozumění, lásky a vstřícnosti. Kritikové říkají, že později lidé zhatili či promrhali původní poselství Ježíše. Ale 15. Kapitola Skutků apoštolů ukazuje, že již první doba je plná otazníků a ostré diskuse. Proč to Bůh neučinil snazší? Jednou z věcí, která Bohu leží zřetelně na srdci, je skutečnost církve jako společenství lidí, kteří Boha přijali a vydali se na společnou pouť víry. A právě proto je třeba, abychom se uvnitř církve učili chápat, naslouchat a s pokorou přijímat pohledy druhých. Pravdy víry je třeba znovu a znovu precizovat. Pochopení evangelia není jen otázkou jakési „původní“ generace.
Pochopit musí každé pokolení a každý jednotlivec.
A to je nesnadný proces. Jeho cena je ale nesmírná a týká se také nás, kdo žijeme právě v této době a právě na tomto místě.
(nedělní liturgie, www.pastorace.cz)