Zamyšlení na týden ze 7. neděle velikonoční

11.05.2013 17:55

S Bohem neexistuje nuda
   Jednota v názoru? Neevangelní!
   Svornost? To by bylo málo…
   Co je tedy „ideálem“ našeho evangelia?
Něco velkolepého, až grandiózního… být a žít v Trojici.
Jakoby tím naším ovzduším… byla Nejsvětější Trojice.
Dýchat v ní, „nadechovat ji“, přijímat do svých plic… a žít z ní.
A nejenom to. Ježíš vlastně prosí nejen o to, aby takto ponořený v Bohu žil jednotlivý učedník, ale dokonce celé společenství věřících. To je skutečně velkolepé.
Jinými slovy – Ježíš prosí o to, aby vztahy mezi námi navzájem, mezi námi a Bohem byly takové, jaké jsou v Trojici: bezmezné přijetí, neohraničená oddanost, láska Ducha proudící mezi námi a Otcem a spojující nás se samotným Otcem (tak jako tentýž Duch spojuje Otce a Syna v objetí).
A stejná láska Ducha má spojit i nás, propojit v jeden živý organismus.
O Duchu Svatém se říká, že je duší církve: on ji oživuje, spojuje. 
Svatý Jan od Kříže měl velice rád sedmnáctou kapitolu Janova evangelia a často ji polohlasitě citoval. Několikrát ji také citoval v Duchovní písni. V 39. sloce mimo jiné píše: „Duše vlastní skrze účast tatáž dobra, která má Bůh skrze přirozenost; proto jsou opravdu bohy skrze účast, jak říká Písmo, „abyste se tak stali účastnými božské přirozenosti“
(2 Pt 1,4). Duše bude mít účast na samotném Bohu, takže bude konat v něm a spolu s ním dílo Nejsvětější Trojice. Ó duše, stvořené pro tyto velké věci a k takovým povoláním! Co děláte? Čím se zabýváte? Vašimi nároky jsou nízkosti a vaším jměním ubohosti. Ó, ubohá slepoto očí vaší duše, vždyť vůči tak velkému světlu jste slepí a k tak velkým hlasům jste hluší, a nevidíte, že zatímco hledáte velikost a slávu, nepřestáváte být ubozí a nízcí, neznalí a nehodní tolika učiněných dober!“ (srv. Duchovní Píseň 39,6.7)

   Tato slova se nevztahují jen na můj osobní duchovní život, ale také na život našeho farního společenství s Bohem. Nejsme povoláni jen k nějaké „vnější činnosti“ (takže by se naše společenství scházelo z důvodů praktických, aby se dílo lépe dařilo), ani k pouhému přátelství (jsme spolu, protože je nám dobře). To vše, ale ještě něco víc.
Žijeme spolu… abychom mezi sebou zrcadlili, ba dokonce žili život samotné Trojice (Otcovu lásku k Synovi): abychom objevovali, jak Bůh orientuje a vede naše slova či skutky,  jak zbožšťuje naše vztahy. Ano, nejsem povolán pouze k tomu, abych já sám byl zbožšťován a proměňoval se k obrazu Trojice, ale aby se zbožšťovalo naše společenství (konkrétní, žijící na určitém místě) – aby nás Bůh sám stále víc prostupoval svou přítomností… A pokud máme tento grandiózní cíl před očima, pak nás nikdy nemůže omrzet se spolu scházet, vždyť budeme prožívat velké dobrodružství objevování Boží přítomnosti: úchvatné, proměňující, stále nové. Protože s Bohem neexistuje nuda.
(P. Angelo Scarano, www.pastorace.cz)

Celé dějiny křesťanství stále oscilují mezi určitými extrémy.
Na jedné straně otázkou, zda máme všechno dělat vlastním rozumem podle hesla:
„Co si neuděláme sami, nebudeme mít.“
A na druhou stranu až nezodpovědným spoléháním se na Boha, že se postará.
Je vlastně třeba obojího: vzdělání, selský rozum a ochota přiložit ruku k dílu, ale na druhé straně také skutečná odvaha dovolit Bohu, aby svojí mocí jednal.
Je až neuvěřitelné, jak se každá generace učí tuto vyváženost vtělit do svého obyčejného života. Avšak teprve tehdy se budou dít věci správně a naplno.
Začít se dá právě dnes!
(nedělní liturgie, www.pastorace.cz)