Zamyšlení z 1. neděle postní

24.02.2013 11:32

Svobodní v Kristu
Malý bezmocný národ zažil něco, na co v celých svých dalších dějinách nezapomene a nechce zapomenout: vysvobození, způsobené Hospodinem. Vysvobození zázračné, ale také náročné, které si pak každoročně připomínal jako velkou slavnost. První čtení dnešní neděle je popisuje jako každoroční připomínku, která je spojena s díkem. "Hospodin nás vyvedl", "Hospodin nám dal nové místo, dal nám zemi." Na to nesmí žádný Izraelita zapomenout.
My, křesťané, to nečteme jako pouhou dějepisnou zajímavost. Všechno to, co se v bohoslužbě čte, modlí a koná, souvisí s naším životem. Věci minulé jsou v liturgii pro náš život zpřítomňovány.

Také my máme ve svém vlastním životě poznat stejně milosrdného, slitovávajícího se a osvobozujícího Boha, jako ho poznali Židé v Egyptě. Potřebujeme přece také osvobození. Ale od čeho?
Jistě je správná první odpověď: "od hříchu". Ale nemusí to znamenat, že jsme pochopili. I když ve svátosti pokání najdeme odpuštění hříchů, když budeme od nich osvobozeni, nemáme ještě vystaráno. Budeme znovu pokoušeni. A budeme znovu podléhat. Hřích z našeho života bude mizet a přece nevymizí. Takže jak je to s tím osvobozením od hříchu?
Žijeme ve svobodné zemi. Díky Bohu za to. Ale znamená to, že jsme v ráji? A znamená to, že jsme opravdu svobodní? Tady to není s odpovědí tak jednoduché. Nepřemýšlejme teď o tom, co všechno nám vadí na lidech, společnosti, na nás samých. Kde vidíme nespravedlnost. Jistě bychom toho našli dost. Ale přemýšlejme o tom, jakou svobodu vlastně od Boha čekáme?
Podívejme se znovu na Izraelity. Pokud byli závislí na faraónovi, byli opravdu nesvobodní. Báli se. Neměli budoucnost. Když ale začali s pomocí Mojžíše věřit Hospodinu, když mu začali věřit víc než faraónovi a víc než svým očím, které je stále ujišťovaly o tom, že jsou otroci, začalo to být jiné. Začali být svobodni, a Bůh dal této jejich svobodě i viditelnou podobu: svou mocí je vyvedl, vytrhl z Egypta. Ale nepřevedl je do ráje, kde (jak to známe z pohádek), by "jedli, pili, hodovali, dobrou vůli spolu měli“.  Vyvedl je na poušť, kde to vůbec nebylo lehké. Kde se jim dokonce začalo stýskat po Egyptě. Kde neměli co jíst, kde neměli vodu, kde byla potíž za potíží. A když už se blížili k zemi, kterou jim Hospodin slíbil, objevili se nepřátelé, ohrožení. Takže: kde byla vlastně ta změna? Ne tak ve vnějších okolnostech, ale v základu jejich života: od vyvedení z Egypta byli lidem Hospodinovým. Nemuseli a nesměli být závislí ani na faraónovi, ani na nijaké jiné moci. A ten, na kom byli závislí, tedy Hospodin, se jim "představil" jako někdo, kdo je schopen je osvobodit a jako někdo, kdo se o ně bude starat. Jde o to, odhalit toto i dnes, pro nás.
Postní doba je dobou vrcholící přípravy katechumenů na křest a je dobou přípravy na obnovu křtu pro nás pokřtěné. A křest - to je naše vyvedení z Egypta, to je, jak říkali už staří církevní otcové, náš přechod Rudým mořem. Přechod do svobod dětí Božích. A právě o tuto svobodu jde. Ještě přesněji: jde nám o to, abychom odhalili naší závislost na Bohu jako zdroj naší nezávislosti na světě a ve světě. Abychom se do Boží svobody. Chceme-li toho dosáhnout, potom je třeba, abychom v postní době věnovali pozornost v prvé řadě Bohu - jeho slovu, jeho příslibům, abychom mu zas o něco více porozuměli. Kdybychom věnovali pozornost zejména sami sobě, byla by to velká pošetilost. A nic by nám to nepomohlo. Zůstali bychom v otroctví svých představ, hříchů, neuskutečněných plánů a nesplněných přání. Tedy nesvobodni. 
(podle P. Aleš Opatrný, www.pastorace.cz)