Zamyšlení z 10. neděle v mezidobí

09.06.2013 15:30

Nač čekáme? Žijme teď!
První čtení a evangelium spolu úzce souvisí. K pochopení je třeba vědět o názorech v Izraeli: život byl pokládán za dar Boží, za věc jednoznačně dobrou a tedy za projev Boží přízně. Smrt (ovdovění, ztráta syna) pak za projev Boží nepřízně, případně za trest Boží. Proto ten, komu se zle vedlo, se mohl pokládat za člověka Bohem opuštěného, jeho víra mohla kolísat. Tato „jednoduchá matematika“ odplaty je však ve skutečnosti odmítnuta.
...
Kdo z nás by rád nezažil nějakou velkou, překvapivou, dobrou událost, kterou by bylo možné beze všeho přičíst Bohu! Jak rádi bychom mu třeba v tu chvíli provolávali slávu! Jenže rozhodující by bylo, co bychom dělali potom, jak bychom žili dál. Ježíšovo okolí bylo bezesporu nadšeno, když zarmoucené vdově vzkřísil syna. A hodnotili to správně: šlo o dílo Boží. V Ježíši správně rozpoznali velkého proroka, člověk, poslaného Bohem. Ale důležité je, co bylo dál. Jestli totiž z toho všeho poznali, že Ježíš není jen ten, kdo pomohl a že to není jen velký prorok, který něco Božího ohlašuje. Důležité je, jestli
v něm poznali Mesiáše, tedy toho, v kom přichází Boží obdarování v plnosti.
Stejně důležité je to i pro nás!
Větší část našich životních postojů tvoří očekávání. Čekáme, až budou prázdniny, až děti začnou chodit do školy, až vyrostou, až si založí rodinu ... Víme, že kdo stále na něco čeká, ztrácí mnohdy do velké míry přítomnost. Žít se dá teď, ne až někdy. A tím víc vše platí v setkání s Ježíšem a jeho evangeliem. Tam je nám nabízeno přijetí Spasitele teď. To znamená přijetí nového života, přijetí plného života Božích dětí tady na zemi. Není to menší zázrak, který se s námi děje, než bylo vzkříšení syna oné vdovy. Ale je to něco, co chce být trvalým, co má trvat navěky. Protože Bůh je věčný a ti, kdo mu patří, mu mají patřit také navěky. Nemělo by nám vadit, že je to pro nás nepředstavitelné.Je marné přemýšlet o tom, jak vše bude vypadat "tam", u Boha. Svatý Pavel říká, že lidské oko nevidělo a na lidskou mysl nevstoupilo, co připravil Pán těm, kdo ho milují.
Je nutné žít co nejplněji život Božích dětí tady na zemi. Nesetrvávat v otázce, zda Bohu patříme nebo ne. Vzít vážně, že nás křtem vzkřísil a napojil na zdroj nového života.
(podle Aleš Opatrný, www.pastorace.cz)

Všimněme si však, jak evangelista na jedné straně vykresluje Ježíšův soucit se slabými, ale také jak současně právě skrze svůj čin vede Ježíš svědky k víře! Cílem je tedy přivést člověka k víře. Proto se jich „zmocnila bázeň“, tedy prožili jakési procitnutí z nevíry. Bůh nenechává člověka v bídě, ale vede ho dál než jen k spokojenému životu
v klidu a hojnosti.                                              
(nedělní liturgie, www.pastorace.cz)

Vzkříšení naimského mládence ... Co to vše chce říci nám? Copak to můžu učinit i já? Asi těžko, vždyť jsem slabý, Boha nevidím, jeho hlas neslyším a nemůžu si na něj sáhnout! Vše se zdá být jenom sen. Po jásotu velikonočních zvonů, po opojném nadšení Letnic, vystřízlivění, konec euforie, všechno splaskává jak píchnutý míč. Duchovní „realisté“ místo namáhavé cesty ke svobodě v Zaslíbené zemi nabízejí hrnce masa s cibulí, jež se lžícemi smí hltat v závodní jídelně s názvem duchovní normalizace. Svatý Pavel kritizoval Galaťany za návrat ke starým židovským předpisům. Za návrat kam? Tam, kde je všechno jasné, jako že 2 + 2 = 4. Tam, kde není třeba myslet a nic rozhodovat, protože to za mne převezmou ti druzí. Pak ale Kristova slova o svobodě Božích dětí ztratí smysl, a Kristus přišel zbytečně. Nepotřebujeme jej, nám stačí „Velký Inkvizitor“, který provede velkou normalizaci a zaručí pořádek.
Tak to však zcela jistě není!                          
(P. Richard Čemus, www.radiovaticana.cz)