Zamyšlení z 11. neděle v mezidobí

16.06.2013 15:28

Srdce vydané
Soucitný úsměv… se snad vynoří při čtení o té „vlezlé“ ženě. Neporušila všechna pravidla slušného chování? Bez pozvání (a nevyžádaná – takovou ženu pochybné pověsti, kdo by rád viděl doma?) „vleze“ do cizího domu, na hostinu – a naruší program! Byla to prostě „bláznivá žena“, zaslepená „láskou“? Ježíš uvádí naše domněnky a pocity na pravou míru – ona nebyla zaslepená „citem“, ona naopak dobře prohlédla a viděla, kdo je ten, který se právě objevil.
Její jistota víry nás přímo zaráží. S jakou samozřejmostí se vrhla Ježíšovi k nohám a prokázala úctu! S jakou jistotou, že nebude odmítnuta! S jakou jistotou, že přijme odpuštění! Už teď může proto projevit vděčnost! U ní překvapuje „velkorysost“ této vděčnosti – kdo z nás by něco takového udělal? Kdo z nás zažil takovou přetékající vděčnost z odpuštění? Zažil jsi někdy, jak z tebe spadl balvan viny? A čím těžší břemeno, tím větší vděčnost. Nemusíš se vymlouvat, že „bohužel“ moc velké hříchy na svědomí nemáš. Nejdůležitější není „závažnost“ hříchu jako taková, ale spíš subjektivní prožívání této viny: odmítl jsem lásku! Otočil jsem se zády k Otci! Řekl jsem mu „ne“! Čím víc si uvědomuješ tuto tíhu, tím víc můžeš prožívat radost z odpuštění, osvobození k lásce… která se projeví třeba „do krajnosti“.
Ale jak projevit tuto vděčnou lásku, když nemůžeme smáčet Ježíšovi nohy? Naštěstí službu lásky můžeme prokázat i jinými způsoby (charitativní či apoštolské činnosti, modlitba). Nejdůležitější však je srdce „roztržené“ a plačící (ne ze smutku, ale z lítosti a vděčnosti zároveň – „zradil jsem lásku“!), srdce vydané.
Láska (srdce) totiž naučí, jak projevit vděčnost.
Kdo řekl, že láska je slepá?
(podle P.Angelo Scarano, www.pastorace.cz)

Nedůležitějším bodem tématu odpuštění není jen otázka vyřešení jednoho konkrétního hříchu, ale odpuštění dědičné viny, tedy stavu oddělenosti od Boha.
Mluvíme o „ospravedlnění“ člověka. Křesťanství přináší průlomovou zprávu. Předně žádný člověk jen svojí snahou ospravedlnění nedosáhne. Ale Bůh sám přichází a jedná! Proto svatý Pavel ve druhém čtení se nebojí zřeknout židovství (doslova Zákona) jako pouhého úsilí vlastní snahou docílit Boha. Pozor ovšem na starodávné nedorozumění, že již není třeba nic dělat či dokonce smíme jednat zle. Ospravedlnění vírou znamená, že člověk oslněn mírou Boží lásky dnes koná dobro. První však bylo Boží ospravedlnění. Skutky jsou plodem setkání s Boží láskou, a nikoli naopak.             
(nedělní liturgie, www.pastorace.cz)

Papež František se k tématu milosrdenství opakovaně vrací: „Ježíšovo milosrdenství není pouhý sentiment; je to síla, která dává život a křísí člověka! […] Tímto „soucitem“ je Boží láska k člověku; milosrdenství je tedy postoj Boha ve styku s lidskou ubohostí, naší nemohoucností, naším utrpením, naší úzkostí. Biblický termín „soucit“ odkazuje na mateřské lůno: matka totiž zakouší zcela zvláštní reakci ve vztahu k bolesti svých dětí. Takto nás miluje Bůh, říká Písmo. A co je plodem této lásky, tohoto milosrdenství? Život! Představme si tu krásu: Boží milosrdenství dává člověku život, křísí jej ze smrti. Nemějme strach se ke Kristu přiblížit! Má milosrdné srdce. Ukážeme-li mu svoje vnitřní rány, svoje hříchy – On nám vždycky odpustí.
Je čirým milosrdenstvím. Jděme za Ježíšem!“                                                                                                            (P. Richard Čemus, www.radiovaticana.cz)