Zamyšlení z 15. neděle v mezidobí

14.07.2013 18:20

Jsi bližní i Samaritán
Komu jsi ty bližní? Natolik budeš bližní, nakolik se druhému přiblížíš.
Natolik nebudeš bližním, nakolik se druhému oddálíš, nakolik se mu budeš vyhýbat obloukem – podobně jako kněz či levita, protože máš cíl a nemůžeš se nechat „vyrušovat“ problémovým člověkem.
Ano, celý vtip je v tom, jestli „se zastavím na své cestě“ (ano, mám přece „důležité plány“, musím splnit to a to…) – nakloním se, skloním se k druhému, podívám se na jeho potřeby. Skoro nikdy však nepotkáváme takového „polomrtvého člověka“. Většinou se zdá, že lidé kolem jsou „pohodoví“.
Avšak… mám-li odvahu „sejít ze své cesty“ a přiblížit se k druhému, jsem-li ochotný nebýt zahleděný jen do svých plánů a „pohledět“ (s láskou či soucitem jako ten pravý Samaritán – Kristus), pak objevím, že ten „vzdálený“ člověk (i když mi byl blízko, sdílel možná stejnou kancelář jako já…) není zdaleka tak „pohodový“ – má různá zranění, nemoci… Ale co s tím?

Vidět rány druhého, přiložit hojivý balzám (konkrétní pomoci, slova, vcítění se, modlitby)… tomu se budu učit postupně – čím víc budu zakoušet svoji zraněnost a nesoběstačnost, čím víc budu zakoušet solidaritu druhých nebo „Samaritána“ (skrze jiné lidi, nebo přímo – skrze svátosti, modlitbu, Boží slovo), tak tím víc budu schopný být Samaritánem pro druhé (skrze svá zranění uzdravovat zranění druhých). Vždyť… když jsem viděl Samaritána, mohu ho napodobit.

A tak dnešní evangelium ukrývá dva rozměry
1)  přiznat, že i já jsem někdy tím „polomrtvým“, ležícím (bez chuti jít dál, bez odvahy a naděje, sužovaný strachem a stísněný černými myšlenkami), který potřebuje Samaritána – bližního, Krista.
2) zároveň být Samaritánem pro druhé, přiblížit se jim… tak jako se k tobě přiblížil Ježíš. A právě skrze tuto samaritánskou službu druhým budeš zakoušet, jak se uzdravují tvá zranění, jak se „neviditelná ruka“ dotýká tebe samotného a léčí tě. Protože pokud jsi bližním, pak skrze tebe jedná i Samaritán, který léčí „potřebného“ a… tebe samotného.