Zamyšlení z 17. neděle v mezidobí

28.07.2013 09:00

Královská cesta modlitby
Mnozí z nás, kteří přijali křesťanství jako děti a byli uvedeni do všech křesťanských zvyků a povinností, jsou ve velkém nebezpečí v tom, že nikdy nepřestanou považovat modlitbu za jednu z denních povinností - a nic víc. Tak, jako nás v dětství naučili zdravit sousedy, čistit si zuby, tak, jako jsme museli chodit do školy, tak, jako jsme museli dělat desítky dalších věcí, pokud na nás někdo dohlížel, tak nás někdo také naučil modlit se. Jenže ne všechny z těchto věcí děláme jako dospělí dále. Mnohé z toho jsme odložili, sotva jsme vyšli ze školy nebo sotva jsme se od rodičů osamostatnili. Patří mezi ně modlitba nebo ne? Mnozí váhají - ani nemají chuť se modlit, ani nemají odvahu modlitbu odložit. Dá se ale spíš říci, že ji nikdy neobjevili..
Jak ale mluví o modlitbě dnešní evangelium a jak nám ji osvětluje prvé čtení, podávající rozhovor Abrahama s Bohem? Především jako něco, v čem následujeme příklad a i příklad Ježíše Krista, který dal svým dospělým učedníkům. Jako rozhovor s Bohem, kterého nazýváme Otcem. Jako rozhovor, ve kterém jde především o Boží věci v našem životě. Boží vůle se má stát, jeho království má přijít, on nás má zbavovat moci zla. Je to rozhovor, který vyžaduje víru. Jen ten, kdo uvěřil v Boží dobrotu, kdo uvěřil, že Bůh chce pro nás jen a pořád dobré věci, může také s důvěrou usilovat o to, aby se Boží vůle stala. Nebude prosazovat vůli svou a nebude se bát vůle Boží jako něčeho nebezpečného.
Další rys modlitby pak ukazuje podobenství o neodbytném prosebníkovi. Špatně bychom ho ale pochopili, kdybychom si mysleli, že Boha je nutno unavit dlouhými prosbami, aby nakonec udělal to, co my si přejeme. Naopak. Bůh opravdu ví, co potřebujme. Ale my máme v modlitbě udržovat svůj pohled stále na Boha nasměrovaný. Jestliže nějaká vytrvalost přináší ovoce i mezi námi hříšnými a vším možným zlem zanesenými lidmi, tím spíš přinese užitek u Boha - vždyť on je nekonečně lepší, než my! Nedá nám jen „rybu nebo chleba“, ale Ducha svatého: tedy dá nám sám sebe. To je vyslyšení, které překonává každou lidskou naději - pokud je ovšem splněna podmínka, uvedená na začátku - pokud ovšem skutečně věříme. Pokud věříme jako křesťané, kteří vědí, že nic většího než Bůh není a že on je opravdu ochoten a schopen se nám dávat.
A poslední myšlenku o modlitbě, kterou bychom dnes neměli vynechat: Abrahamovi jde v jeho modlitbě především o druhé lidi. Prosí za hříšné lidi v Sodomě a Gomoře, hledá i ty nejmenší skulinky k naději. Nestaví se ani pyšně nad sodomské, ani se nepohoršuje nad jejich hříšností, ale staví se s nimi do jedné řady - do jedné řady těch, kdo Boží milost potřebují a takto prosí.  Zde je naprosto podoben Ježíši Kristu, který se, jak říká Písmo, za nás hříšníky stále přimlouvá u Otce! Jestliže věříme, že Bůh miluje všechny lidi, jestliže máme k Bohu důvěru a čekáme od něho jen a jen dobro a jestliže - podle velkého přikázání lásky milujeme své bližní, potom se nemůžeme za ně nemodlit! Potom je modlitba za druhé, ať jsou hříšníky velkými nebo malými, modlitba za svět kolem nás, výrazem naší lásky k nim. Lásky, kterou nemůžeme vynechat. Tento projev lásky, kterým je modlitba, pročišťuje naše vztahy. Jestliže se za někoho s láskou a důvěrou modlím, potom se na něho nemohu dívat jen jako na nepřítele, potom k němu nejsme lhostejní, potom jsme s ním spojováni - ať je ten člověk od nás daleko, nebo je ním blízko. A tímto způsobem se také mění svět k lepšímu.
Modlitba je královská cesta Božích dětí. Bylo by škoda, kdyby pro nás zůstala neznámou věcí, naučenou básničkou nebo povinností, které se vyhneme, jak můžeme. Dokazovali bychom tím, že o našem vztahu k Bohu toho zatím víme pramálo.                 
(podle P. Aleš Opatrný, www.pastorace.cz)