Zamyšlení z 18. neděle v mezidobí

04.08.2014 08:32

Zázrak „za pochodu“
  

   Ještě že Ježíš nežije dnes mezi námi! Lépe řečeno - on žije, ale … my neslyšíme jeho hlas tak zřetelně jako apoštolové: on sice mluví (a žije) i dnes, ale snadněji než apoštolové se můžeme před ním schovat, snadněji si můžeme zacpat uši a neslyšet jeho hlas: "Dejte jim jíst vy" To je nepohodlná výzva - a snad bychom nebyli tak bláhoví, že by Kristus udělal znovu nějaký zázrak! A pro tolik potřebných lidí, jakých je okolo nás! Je lepší neslyšet takové slovo, tvrdé a neuskutečnitelné.

   Ten však, kdo se nechává pohnout soucitem (podobně jako Ježíš) při pohledu na velký zástup potřebných naší doby, neuteče, nepřeslechne, nezacpe si uši. Kdo není lhostejný vůči bídě mnohých, pochopí, že si nemůže nechat těch pár chlebů a ryb pro sebe, ale nabídne to Kristu, který to rozmnoží a … (našima rukama!) dá potřebným.

Nemusíme mít mnoho, stačí málo. Kristus včera jako dnes používá to málo, co mu dáváme. I my (podobně jako učedníci) bychom chtěli říct: "Máme jen…, jen málo peněz, času, sil, schopností, teologického vzdělání. Co to je pro tolik lidí?" Kristu však stačí málo.

Pokud se přece jen odhodláme dát Kristu to, co by mohlo posloužit i druhým, jak si představit "rozmnožení"? Jednoduše: tak jako tehdy, bez žádné okázalosti (zázrak rozmnožení zůstal tehdy nepovšimnut, vše proběhlo zcela "prostě" - jen na konci si přítomní všimli, že došlo k něčemu mimořádnému, protože "nevysvětlitelně" zbylo tolik chleba). Nepřehlédněme, že Ježíš nerozmnožil chléb a ryby pro všechny najednou (to by si hned všichni všimli, že najednou je tolik chleba a ryb), ale postupně, "za pochodu". Tento postřeh odstraní z naší mysli zbytečné starosti, že by Bůh musel náhle udělat senzační zázrak "v našem případě". Boží cesty jsou často skryté a nenápadné, zato účinné.
"Za pochodu" znamená, že nemusíme nejprve nahromadit všechny prostředky ke službě (a dlouho si je vyprošovat, než je všechny dostaneme a … tak nějak všimneme).
"Za pochodu" znamená trpělivě od Krista přijímat a dávat. A někdy si s údivem povšimneme, že dáváme víc, než bychom byli schopni jen z vlastních sil a schopností!

Pokud jsme pozorně naslouchali evangelnímu textu, postřehli jsme, že učedníci dali Kristu to, co měli, aby pak přijímali a dávali dál. Pro toho, kdo se dává Kristu k dispozici, je životně důležité umět od Krista přijímat, čerpat, a nesnažit se rozdávat z toho mála, co každý má, bez Krista! Našich pět chlebů samozřejmě nepostačí pro tolik lidí, nepostačí dlouhodobě. Brzy bychom se vyčerpali, skončili s prázdnou (neměli bychom ani pro sebe, ani pro druhé!) a "vyhořeli".

Před těmi, kdo nechají "zlomit" své srdce při pohledu na zástupy, kdo neutečou, aby neslyšeli Ježíšův hlas, stojí velkolepé poslání: dávat Kristu, přijímat a sytit druhé (Kristovým slovem, ale i "obyčejným“ slovem útěchy, naděje, skutkem lásky, hmotnými dary). A stát se svědky zázraku, který neuvidí ti, kdo si ponechají (ze strachu?; z nedostatku soucitu? ; z nedostatku víry?) svých pouhých pět chlebů pro sebe.
(podle P. Angelo Scarano, www. pastorace.cz)