Zamyšlení z 2. neděle postní

03.03.2013 18:30

Můžeme se ještě změnit?
Možná s takovou skeptickou otázkou někteří vstoupili do postní doby. Mnohé pokusy
„o obrácení“ ztroskotaly (či skončily s malým „efektem“). Jistá forma rezignace je pochopitelná.
Ale taková zkušenost není ani tak minusem, jako spíš plusem. Z několika důvodů.
1/ Poznali jsme, že sami opravdu na to nemáme, abychom „se obrátili“. Pokud z toho vyrostlo naše vědomí pokory (ale ne sebepohrdání či „definitivní prohry“!), pak je to jedině dobře. A už to bylo „velkým plodem“ neúspěšných pokusů o změnu.
2/ Mohli bychom pokročit výš: my na to nemáme, a proto „o to víc“ potřebujeme Boha. Tuto teoretickou poučku známe velmi dobře („bez milosti se neobejdu“): avšak něco jiného je teoretická znalost, něco jiného je znalost existenciální, na vlastní kůži prožitá a za svou přijatá.
Asi každý člověk potřebuje projít zkušeností  svého „zvládnu to sám“, aby po opakovaném narážení na zavřené dveře „dostal rozum“ a pochopil: „tudy cesta nevede“. Takové poznání nemá vést k depresi, „že to nejde“ (a myšlence, že volání k obrácení je prázdnou agitací), ale „že to jde jinak“.
Tato neděle obsahuje velmi prosté poselství: „Zastav se na chvíli, neobírej se pořád sám sebou, nedívej se na ty svoje asketické činy (nezdary, nemožné vlastnosti či hříchy).
Dívej se na Krista. Představ si ho na hoře, jak je proměněný, prozářený, prostoupený světlem. Jednoduše nech spočinout svůj zrak na Kristu (jako bys na něm nechal své oči).“ Jak dalece se asi Kristus odevzdal Otci, že jím byl nakonec tak prostoupen? Jak velký prostor (a svobodu) Kristus poskytl svému Otci, že ho mohl tak proměnit?
Na proměněném Kristu září především umění odevzdanosti. On se zcela odevzdává Otci (a kráčí i po nepříjemné cestě utrpení, „ztrapnění“ před druhými a ztráty všeho), a proto zakouší, jak se mu Otec odevzdává a pro-měňuje. Kristus se totiž nez-měnil, ale pro-měnil: zakusil něco hlubšího než pouhou z-měnu, totiž vnitřní a celostnou pro-měnu, zasahující do morku kostí – protože až tam pustil svého Otce. Až na tělo, pod kůži. Do svého nejhlubšího soukromí.
Odpověď na úvodní otázku „můžeme se ještě změnit?“ nezní „ano“, ale „můžeme se nejen změnit, ale dokonce proměnit“. Naše četné pokusy o obrácení byly doposud možná zaměřené na pouhou změnu (vnějšího chování, „překonání zlozvyku“), okrášlení fasády našeho vnějšího života (abychom vypadali dobře před sebou? před druhými?). V evangeliu však nejde o změnu, ale o proměnu – do morku kostí.

K úvaze / k zamyšlení
1. Úryvek (Gn 15,5-12.17-18) se nabízí přímo k tomu, aby sis celou událost představil/a. Zkus kráčet s Abrámem, vcítit se do jeho pocitů. A na závěr si polož otázku, jak tato událost promlouvá do tvého osobního života?
2. Přečti si pozorně verš Flp 3,20: mohl/a bys něco takového říci i za sebe?
3. Dnes tě evangelium nevybízí k žádnému „asketickému činu“, ale prostě a pouze k tomu, abys pozoroval proměněného Krista … a nechal na něm své oči!
(podle P. Angelo Scarano, www.pastorace.cz)