Zamyšlení z 2. neděle postní

17.03.2014 08:28

Na hoře Tábor...        
   Knihy Jana od Kříže jsou dnes celkem známé: mnoho lidí, nejen řeholníků, v nich hledá inspiraci pro svůj život. Jeho snad nejznámější knihou je „Výstup na horu Karmel“. Autor zde podává jakýsi návod, jak se dostat na vrchol karmelské hory, kde probíhá hostina „s tučnými hody“ ve společenství s trojjediným Bohem: tou cestou je trojí „nic, nic, nic“ („nada, nada, nada“). Abychom mohli dostat vše, máme se všeho vzdávat.
I naše postní putování se dá přirovnat výstupu na horu Karmelu: anebo, možná přiléhavěji, výstupu na Golgotu, kde se máme setkat s Kristem ukřižovaným …a vzkříšeným.
   Je dobrodružné zdolat horu pyšně se tyčící: stačí pohlédnout na ni, aby člověk zatoužil předvést své schopnosti, poměřit se s ní. A něco podobného je i s prožíváním postní doby, s výstupem na horu Golgoty:
„Sportovně založené typy“ možná přijmou výzvu postní askeze jako možnost překonat sebe, své schopnosti, své staré návyky - zkrátka trochu jako sportovní výkon, spartakiádu. Jiné typy, obětavé, přijmou stejnou výzvu jako šanci „se zcela vydat, strávit“, obětovat sebe sama bez ohledu na únavu. Jako šanci konečně zcela zapomenout na sebe.
  Každý výstup na horu je namáhavý a vyžaduje úsilí. Je důležité vystupovat s horským průvodcem, který zná cestu. Bylo by totiž pošetilé chtít se vydat sami. Pokud přijmeme postní snažení vážně, možná se dopustíme malého (či velkého) omylu: budeme chtít „vykonat vše potřebné“ naplno a sami, i když se zaťatými zuby: přece ukážeme Kristu, že jsme stoprocentními křesťany, ne? A v návalu tohoto nadšení zapomeneme, že takový přístup nepovede k cíli. K výstupu totiž potřebujeme průvodce: aby nám ukázal cestu, aby nám podával ruku na neschůdných a nebezpečných místech.
Třeba si to ani neuvědomujeme, ale někdy jsme tak naplněni „svatým nadšením pro věc“, že nepočítáme ani s Kristem, s jeho vedením: přece známe cestu sami, církev nám jasně předkládá a říká, jak prožít postní období. Ale tak jednoduché to není: každý z nás potřebuje svého osobního průvodce, který upozorňuje na úskalí, na chybné kroky – kterých si nejsme ani vědomi.   Někdo z nás třeba přecení či podcení půst, jiný modlitbu, jiný „odloučenost od druhých“ a konečně jiný „sebevydání pro druhé“. Snadno se odchýlíme příliš nalevo nebo napravo: a proto potřebujeme Krista – průvodce, který nás upozorní a vrátí na správnou cestu. Stále znovu máme pozorně naslouchat jeho slovu evangelia a nechat se usměrnit, přesměrovat …
   Jinou chybou by bylo počítat jen s vlastními silami. Nejspíš nám brzy dojde dech … Takový přístup není ideální, ani evangelní: vede ke karikatuře křesťanství, kdy všechno konáme z donucení, protože „musíme“. Snadno se dostaví vyčerpanost, pocit vyhoření. A vyždímaný člověk nemůže prožívat radost z takové cesty. Čas od času je třeba se zastavit a pohlédnout na Krista, radovat se z jeho blízkosti. Něco podobného prožili i apoštolové na svém postním putování … k Velikonocím. Kristus jim chvíli předtím jasně řekl, že se mají všeho vzdát a zřeknout, aby mohli kráčet s ním do Jeruzaléma (a ve stejném duchu mluví i Jan od Kříže: Nic, nic, nic). A Kristus jako moudrý Učitel ví, že musí ulehčit tuto náročnou cestu: proto učedníkům dává zahlédnout „slávu velikonočního rána“.  
   Radost z Krista umožňuje kráčet rozhodným krokem do Jeruzaléma: to platí i pro nás. Bylo by osudné chtít oddělit „postní dobu od Velikonoc“: teď musím prožívat askezi, sebezápor, pak o Velikonocích radost, uvolnění. Už teď se můžeme a máme dívat na velikonočního Krista, proměněného a oslaveného. A už teď, nakolik je to možné, bychom měli se s ním setkat: na hoře proměnění. Radost z Kristovy blízkosti umožňuje prožívat radostné křesťanství: radostný půst (bez pochmurné tváře!), jásavou modlitbu (vždyť blízkost Boží tváře naplňuje radostí!), štěstí ze skutků milosrdenství (nemiluje snad Bůh radostného dárce?).
(P. Angelo Scarano, www.vira.cz)