Zamyšlení z 2. neděle velikonoční

27.04.2014 21:00

Milosrdenství je jádrem evangelního poselství

Během Jubilea 2000 ustanovil Jan Pavel II., aby se v celé církvi neděle po Velikonocích, zvaná také Bílá neděle, nazývala také nedělí Božího milosrdenství. Stalo se to v souvislosti s kanonizací Faustiny Kowalské, skromné polské sestry, která se narodila v roce 1905 a zemřela v roce 1938 a byla horlivou hlasatelkou Milosrdného Ježíše. Milosrdenství je skutečně jádrem evangelního poselství, je to vlastní jméno Boha, jeho tvář, kterou zjevil ve Starém zákoně a plně v Ježíši Kristu, vtělená Láska stvořitele a vykupitele. Tato milosrdná láska také ozařuje tvář církve a zjevuje se jednak prostřednictvím svátostí, především prostřednictvím svátosti Smíření, jednak prostřednictvím skutků milosrdné lásky, jak společnými i individuálními. Všechno co, církev hlásá a koná, zjevuje milosrdenství, které Bůh člověku dává. Když církev znovu hlásá zapíranou pravdu nebo zrazené dobro, činí tak vždy na podnět milosrdné lásky, aby lidé měli život a měli jej v plnosti (Jn 10,10).
Z Božského milosrdenství, které smiřuje srdce, prýští opravdový mír ve světě, mír mezi národy, kulturami a různými náboženstvími.
Tak jako sestra Faustina i Jan Pavel II. byl apoštolem Božího milosrdenství.
Jeho dlouhý a mnohotvárný pontifikát má právě zde své jádro; celé jeho poslání v službě pravdě o Bohu a člověku a o míru ve světě se rekapituluje v tom, co sám řekl v roce 2002, při slavnostním otevření svatyně Božího milosrdenství: "Mimo Boží milosrdenství není jiného pramene naděje pro lidské bytosti."
Jeho poselství, stejně jako poselství svaté Faustiny, přivádí ke Kristově tváři, nejplnějšímu zjevení Božího milosrdenství. 
(Benedikt XVI.)

Ježíš daroval svým učedníkům nepřemožitelnou jednotu,
která je založená nikoli na lidských zdrojích,
ale na Božím milosrdenství

My katolíci tvoříme a máme se vnímat jako jedna rodina, jež oživována stejným cítěním jako prvotní křesťanské společenství, o kterém se tuto neděli ve Skutcích apoštolů čte: "Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši" (Sk 4,32). Pravým středem a základem společenství prvních křesťanů byl Zmrtvýchvstalý Kristus. Evangelium totiž vypráví, že ve chvíli utrpení, kdy byl božský Mistr uvězněn a odsouzen k smrti, se učedníci rozutekli. Pouze Maria a ženy spolu s apoštolem Janem zůstali spolu a následovali ho až na Kalvárii. Zmrtvýchvstáním daroval Ježíš svým učedníkům novou jednotu, silnější než ta předchozí, nepřemožitelnou, protože založenou nikoli na lidských zdrojích, ale na Božím milosrdenství, které jim všem dalo pocítit, že jsou Od Něho milováni a že jim odpustil. Je to tedy milosrdná láska Boží, která pevně sjednocuje církev dnes jako včera a činí z lidstva jednu rodinu; božská láska, která prostřednictvím ukřižovaného a vzkříšeného Ježíše odpouští hříchy a vnitřně ji obnovuje. Můj milovaný předchůdce Jan Pavel II., inspirovaný tímto niterným přesvědčením, nazval tuto druhou neděli velikonoční, nedělí Božího Milosrdenství, a ukázal na vzkříšeného Krista jako na zdroj důvěry a naděje, když přijal duchovní poselství, které Pán předal svaté Faustině Kowalské, shrnuté do invokace:
"Ježíši, důvěřuji Ti!"
(Benedikt XVI.)

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Nedělní zamyšlení

My sami se musíme přesvědčit o pravdivosti slov o vzkříšení. Jenže to má háček.
Ke sdělení Božích tajemství je třeba nejen našeho vlastního nasazení, ale také Boží milosti. Pýcha ani pocit nadřazenosti k cíli nevedou. Jak nesmírně důležité bude při zvěstování evangelia svědectví těch, kteří s Bohem něco prožili a zvěstují to dál. A jak zásadní bude odvaha a ochota slyšet tyto svědky Božích tajemství! A to se týká i nás.