Zamyšlení z 20. neděle v mezidobí

18.08.2013 18:39

Cesta pravdy a lásky
Tohle je jedno z evangelií, kde by byl člověk možná v pokušení říci, že je to nějak přehnané, že se to zas tak vážně nedá brát. Proč by muselo z přijetí Ježíše zrovna vzniknout rozdělení - dva proti třem a ještě ve vlastním domě? Jenže ono není přehnané nic. Takové, jak to píše evangelium, to totiž je ve světě: dobro a zlo, pravda a lež, láska a nenávist stojí v příkrém rozporu a jsou navzájem neslučitelné. A kdo se z těchto dvojic snaží dělat celek, ten spojuje oheň a vodu. Ježíš svým vystoupením nepřináší nějaké rozdělení zbrusu nové - zvýrazňuje ale rozpor mezi dobrem a zlem, mezi tím, co je Boží a mezi tím ostatním, který dělá viditelným a jednoznačným. Protože on sám je zcela Boží, tedy zcela dobrý, jednolitý. A tak při setkání s ním musí od tehdy až dodnes každý volit: černé nebo bílé, ano nebo ne. Není střední cesty, pokud člověk bere Ježíše vážně, tedy pokud mu uvěří.
Lidé vlastně takovéto rozdělení nemají příliš v lásce - zdá se jim přepjaté a hlavně nepohodlné. A ono se nepohodlným jen nezdá, ono jím je. Protože odmítá pohodlná, zdánlivě smířlivá (ale ve skutečnosti nijaká) řešení, protože nutí člověka, aby každou chvíli dával jasně najevo co je, zda je ryba nebo rak - a aby nesl také důsledky této jednoznačné volby, aby se s ním tedy jednalo a počítalo jako s rybou nebo s rakem. Tuto nechuť k jednoznačnému postoji, k přijetí Kristova dělení, ovšem člověk maskuje za starost o druhé, maskuje ji úvahami o tom, že je třeba být rozumným, atd. Ale tváří tvář Kristu tyto zdánlivé důvody a zdánlivé moudrosti blednou, pokud ovšem má člověk odvahu k pravdě.
Může se ale stát, že se člověk někdy chce dělením zbavit nepříjemných lidí, či nepříjemných povinností. To potom okázale ukáže, že "s těmi druhými" ho nic nespojuje a že tedy není třeba pro ně hnout prstem. Jenže evangelium je třeba číst celé. Včetně přikázání o lásce k nepříteli, včetně mnoha příkladů, na kterých lze vidět, jak Ježíš zcela kategoricky odmítal zlo, hřích, falešný postoj, ale nikdy a nikde nezatracoval nenávratně hříšníka.
Křesťanství žádá opravdu obtížné, ale pravdivé vidění rozdílu, jaký je mezi vírou a nevírou, mezi nadějí v Boha a nadějí v tento svět, mezi věrností a nevěrností Bohu. Současně od nás žádá, abychom i ty nejoddělenější bližní milovali, přáli jim dobro a současně s nimi jasně nesouhlasili v tom, kde souhlasit nemůžeme, pomáhali jim a sami hned pomoc nečekali, nedivili se, že oni proti nám jdou třeba tak, že nám ublíží a my se při tom důsledně vzdávali každého násilí, odplácení, nečestnosti ...
Že je to bláznivé, moc těžké, nerozumné, ba „v dnešní době“ neúnosné? Možná.
Ale je to Kristovo, a proto hlásíme- li se k němu, je to cesta pro nás. Není to cesta fanatické tvrdosti, ale je to cesta čistoty srdce, svobody od strachu (nemám- li dvě tváře, nemám strach, kdy mi kdo tu druhou odhalí), cesta pravdy a lásky, které jsou neodlučitelně spojeny.
Není to cesta jen pro některé křesťany, ale pro ty, kdo v Pána uvěřili - tedy pro všechny, kdo se považují za křesťany.     
(podle P. Aleše Opatrného, www.pastorace.cz)