Zamyšlení z 22. neděle v mezidobí

01.09.2013 14:13

Pokora je nesebestřednost
Tak přece jen Ježíš „radil“, že máme sedět vzadu: a proto správně to dělají všichni ti, kdo v kostele sedí pravidelně… co nejvíc vzadu. Však je to znamení pokory, ne?
Nemusíme dlouho přemýšlet, aby nám došlo, že toto neměl Ježíš na mysli. Jeho poučení určitě není především míněno jako rada společenského chování (přesněji řečeno křesťanského společenského chování), ale jako rada správného postoje vůči druhým a posléze vůči Bohu. Bylo by trochu zavádějící označit tento postoj jako pokoru: to by nás mohlo snadno svádět k postoji hrbaté pokory, pokory pouze „naoko“.
Lépe bychom to mohli označit jako ne-sebestřednost.
Nesebestředný člověk nestaví do středu své vlastní já. Nestaví do středu pozornosti své „ego“, a to ne ze stydlivosti či nedostatku asertivity, ale protože ani ve svých vlastních očích není „středem světa“ jeho Já. Proto nemusí toužit, aby jím byl v očích druhých.
Ježíš osvobozuje člověka od sebestřednosti, od křečovitého hledání uznání a prestiže,
od vychvalování sebe, pomocí kterého chce dotyčný „dobře vypadat“.
Nemusím srovnávat sebe s druhými, vypočítávat všechny klady u sebe a zápory
u druhého, abych si tak dokázal, že přece jen nejsem tak špatný, lépe řečeno, že jsem lepší než „tamten“.
Ježíšovo ponaučení míří mnohem hlouběji: „nesedávat“ si v duchu na přední místa, nestavět na trůn své já, nepovažovat sebe za nejdůležitějšího. Umět si upřímně vážit druhých lidí, vidět druhé… natolik, že zapomenu na sebe (a tak, řečeno obrazně, posadím sebe na poslední místo).
To neznamená, že mám považovat sebe sama za nejhoršího, za člověka bezvýznamného: vždyť jako Boží dítě mám velkou hodnotu.
Evangelium mě jednoduše nabádá k tomu, abych smýšlel o sobě střízlivě: a to nejen tehdy, když budu pozvaný na významnou společenskou událost… A toto pravdivé a střízlivé smýšlení o sobě mi dovolí, abych zapomínal na sebe a viděl druhé, jejich hodnotu, jejich klady.
(podle www.pastorace.cz)