Zamyšlení z 25. neděle v mezidobí

22.09.2013 15:42

Doba rozhodování
Jak mohl pochválit Pán nepoctivého správce? To nás přece pohoršuje! Že by opravdu účel světil prostředky? Nebo je třeba zachraňovat situaci překladatelskými kouzly, že totiž jde o „správce nepoctivosti“ tedy o správce nepoctivě nabytého majetku bohatého pána, s nímž nakonec správce naložil ve prospěch chudých? Myslím, že nic z toho není třeba. Je nutné text pozorně číst a uvědomit si, proč je vlastně podobenství vyprávěno.
U Lukáše najdeme celou řadu podobenství, která mají společný základní tón: upozornění, že nastává doba krize, doba rozhodování, že tato doba přišla s Ježíšovým příchodem na svět. A podobenství pak mluví o tom, jak v takové situaci má člověk reagovat. Jsou to například podobenství o desíti pannách, o velké večeři, o zavřených dveřích.
I dnešní podobenství vychází ze zjištění, že doba soudu je zde. Jak na ni reagovat? Výmluvami? Sebeospravedlňováním? Hledáním mocných přímluvců? Nikoliv. Podobenství říká jasně - je třeba jednat! V tomto světě, prostředky tohoto světa, ale ve prospěch bližních. Nepoctivý správce je pochválen za to, že jednal. Jak? Jak sám nejlíp uměl, jako dítě tohoto světa. A „děti světla“? Nesmí být nečinnými a nic nepodnikajícími lidmi, kteří se buď jen bojí, nebo spoléhají na své minulé zásluhy.
Naopak mají být činní, podnikaví jako děti tohoto světa, ale v jiném duchu. Jejich užívání věcí tohoto světa má být „věrným správcovstvím“. „Nespravedlivý mamon“, tedy peníze a majetek tu není proto, aby v něm křesťan utonul, ani proto, aby se ho jen bál. Je tu proto, aby ho užil k dobrému, a to především ve prospěch druhých. Sloužit lze jedině Bohu jako jedinému Pánu, a to v bližních a s pomocí toho, co je nám na této zemi dáno k životu.
I my stojíme v hodině soudu. Evangelium převádí eschatologické skutečnosti alespoň z části do přítomnosti. Soud začal příchodem Kristovým. My žijeme za okamžikem jeho příchodu, tedy v období jeho trvající přítomnosti a tedy trvajícího soudu, i když na jeho druhý příchod, na konci časů, teprve čekáme. Otázka, jak v tomto soudu obstát, není otázkou určenou jen naší budoucnosti, ale je to otázka, platící pro naši přítomnost.
Jestliže jsme tedy každou vteřinu života stavěni před soud, před soud Božích požadavků a před soud Ježíšova života - co dělat? Jak se obhájit? Hledat jen výmluvy? Snažit se zajistit zbožnými praktikami, „intervencemi“ světců, nebo naopak raději na nic nemyslet, a čekat „až to přijde“? Nic z toho. Jednat. Neunikat do voňavého světa zbožnosti, svatých slov a svatých předmětů před drsnými věcmi tohoto světa, tohoto života a svých bližních.
Před soudem neobstojíme, protože nežijeme jako Ježíš, jsme dlužni Božímu obrazu v nás. Ale máme dnes a denně příležitost k činům pokání: k činům ve prospěch „nejmenších“,
v nichž sloužíme Ježíšovi. Ne útěk ze světa, ale energické užívání věcí tohoto světa ve prospěch bližních. Peníze, předměty, práce - to vše jsou věci, které mohou sloužit bližnímu. Ne ovšem podle našich představ a tužeb (jako u rodičů, kteří za jediné bližní považují své děti, pro něž celý svůj život snášejí, dřou a hromadí), ale podle skutečných potřeb našich bližních. Až rozdáme všechno, co rozdat můžeme, teprve pak jsme udělali všechno! A kontrolní otázku nemáme nikdy při tom zapomenout: Kdo je naším pánem - Bůh, nebo ty věci, s nimiž zacházíme?
Tento obrat od „sebezachraňování“, od starostlivého pečování o sebe a o své duchovní blaho k životu pro druhé, je vlastně teprve počátkem žitého křesťanství. Ten, kdo sice chodí hojně do kostela, ba i ke svátostem atd., ale žije obrácen k sobě, jen ve starosti o své blaho, o svou vlastní spásu, který raději nic nedělá, aby se ani neumazal, ani nedostal do pokušení, ten je stále teprve před branami následování Ježíše. A je také ve velkém nebezpečí, že nezachytí výzvu chvíle, že neudělá nic pro to, aby na soudu obstál, na soudu, který se už děje. Nelze čekat s tím vším do stáří. Je třeba jednat hned, ne zítra, ale dnes.
(podle P. Aleše Opatrného, www.pastorace.cz)