Zamyšlení z 28. neděle v mezidobí

13.10.2013 18:45

Umíme skutečně prosit?
Evangelní perikopa je velmi zajímavá: všech deset malomocných začalo dobře, všech deset projevilo víru v Krista, přijalo uzdravení, ale… jen jeden „došel  chvály“ od Krista, jen jeden přijal spásu. Nemáme před sebou postoj nevíry či zatvrzelosti vůči Kristu: tito nemocní se projevili jako zbožní a věřící, proto volali „smiluj se nad námi, Mistře“. Tato víra mohla stačit k přijetí uzdravení, ale ne k přijetí plnosti Kristova daru. Všichni projevili důvěru v Krista, ale jen jeden dospěl ke skutečné a hluboké víře. Tito malomocní uvěřili v Krista jako divotvůrce, ale jen jeden překročil tuto povrchní víru a objevil víru hlubší, víru navazující osobní vztah ke Kristu. V tomto evangeliu máme tedy před sebou dva rozdílné přístupy k Bohu: jeden neosobní, druhý osobní. Těch devět se spokojilo s uzdravením, desátý šel dál: ke Kristu.
U všech deseti malomocných byly oči upřeny k uzdravení: u většiny zůstaly oči hledět na uzdravení, u Samaritána se obrátily ke Kristu. Prvních devět přijalo uzdravení jako „samozřejmost“, jen desátý dokázal žasnout nad „nesamozřejmostí“ daru a chválit Boha za jeho mocný čin. U toho Samaritána bylo uzdravení jen odrazovým můstkem k přijetí většího daru: k přijetí Krista. Jeden přijal plnost, ostatní jen část. Všech deset zpočátku zůstávalo daleko od Krista: devět zůstalo „daleko“, jeden přišel blízko.
Devět zůstalo malo-mocných i po uzdravení, ne-schopných přiblížit se ke Kristu (i když už mohli, čili měli moc či schopnost jít k němu blízko), desátý se chopil této nové šance a překonal odstup vůči Mistru.
Tyto dva rozdílné postoje jsou příznačné i pro nás věřící: navenek se všichni projevujeme jako zbožní, všichni se modlíme. Ale jen někteří mají odvahu „jít ke Kristu“, vyznávat ho, děkovat mu, navázat s ním osobní vztah. Mnozí se spokojují jen
s prosbou o vyřešení palčivých problémů. Ne že bychom neměli prosit, naopak. Ale často tyto prosby končí tou samotnou prosbou, ne děkováním ani prohloubením víry. Až příliš často je Kristus jen nástrojem k vyřešení našich problémů, jakýsi divotvůrce, jak tomu bylo i u těch malomocných. Přistupujeme k němu jako k automatu: vhodíme minci (modlitbu) a očekáváme zvolené zboží (vyslyšení prosby). A pak můžeme spokojeně odejít a přijít k automatu znovu, až budeme potřebovat. Takový uživatelský postoj se může vkrádat nejen do naší modlitby, ale i do našeho přístupu ke svátostem: svátosti se mohou stát příležitostí k ukojení naší „zbožnosti“, k očištění od špatného svědomí,
k „vyprošení si potřebných milostí“. Ale Kristus je víc než pouhý automat na vyřešení našich problémů: je to živá osoba. Jako živá osoba nabízí víc než pouhé uzdravení či vyřešení toho či onoho průšvihu. Od nás očekává, že k němu budeme přistupovat jako
k jako k živé osobě.
Očekává, že jeho dary nás přivedou k vděčnosti, ke chvále, k prohloubení našeho vztahu s ním. Necháme ho čekat ještě dlouho?                
                                                                                                                      (podle P. Angelo Scarano, pastorace.cz)