Zamyšlení z 3. neděle adventní

15.12.2013 17:40

Odvaha dát Kristu šanci
Je možné, aby ten, kdo přináší dobré věci, byl odmítnut? Možné to je, když se nám to "nehodí do krámu", do našich představ. Odmítnout Krista, protože neodpovídá našim "očekáváním", je tím nejčastějším kamenem úrazu … včera jako dnes. A dokonce tak velký prorok jako Jan Křtitel měl "s Kristem problémy": kdo by tedy neměl? Vždyť Kristus nás stále vyvádí z konceptu: Jan očekával okamžitý konec, rázné zakročení vůči hříšníkům, a Kristus koná něco jiného. Jiný příklad: u kříže lidé chtěli zázrak, a Kristus opět jedná jinak - žádný zázrak neudělá. Šťastný ten, kdo se nepohoršuje nad Kristem, kdo nad ním nezlomí hůl! Ano, je možné opustit Krista, protože se nám nelíbí, protože je jiný, než bychom chtěli. Přijmout ho vyžaduje stále novou otevřenost, schopnost překročit svoje schémata. Kristus je dnes jiný než včera …Od nás se proto vyžaduje velká důvěra, doslova slepá důvěra, která často není schopná vidět, pochopit: uvěříme spíš Kristu nebo svým "představám"?
Očekávat Krista znamená někdy pasivně čekat, ale někdy vyjít - jak se o tom mluví v prvním čtení. A někdy to opět znamená udělat skok víry, důvěřovat Kristu, který mi zrovna ukazuje svoji novou, mně dosud neznámou tvář. Vidíme tedy, že očekávat není tak snadné, vyžaduje to neustálou bdělost, vnímavost pro ten či onen krok, který se ode mě v tuto chvíli vyžaduje. Jan Křtitel zvládl "perfektně" první kroky: hlásal příchod Mesiáše, rozpoznal ho při křtu. Pak už začal mít s Kristem "problémy": je to opravdu on? Nespletl jsem se? I tak velký prorok jako on potřeboval pomoc "zvnějšku", aby se neztratil ve svých "úvahách" a názorech. Nějak podobně můžeme být na tom i my: na začátku svého prvního či druhého obrácení (v dospělosti) jsme asi velkoryse přijali Krista, se širokým srdcem, s naprostou poddaností jeho slovům, jeho vůli ("jak on chce"). Postupem času jsme možná narazili na "zádrhele", začali jsme narážet na Kristovo evangelium: ono je totiž nebezpečné, protože dělá křížek přes rozpočet… A šťastný ten, kdo má odvahu dát Kristu šanci, neskoncovat s ním. Málokdo z nás se asi rozhodne pro jednoznačné odmítnutí Krista jako někteří farizeové, spíš se vydáme na cestu, spíš "necestu" indiference, netečnosti. Pokud jsme v takovém stavu, tak advent volá:
Probuď se! Zkus to s Kristem ještě jednou!                                                                                           
(podle P. Angelo Scarano, pastorace.cz)
------------------------------------------------------------
Zaraduje se vyprahlá step, jak lilie zajásá a vykvete poušť. Bujně vykvete, zajásá, zaplesá, zavýská. Bude obdařena nádherou Libanonu, krásou Karmelu a Šaronu.
Můj národ uvidí slávu Hospodina, vznešenost našeho Boha.
 (Iz 35,1-6a.10 )

Prostřednictvím vize o radosti vyprahlé stepi, o jásající a kvetoucí poušti a o návratu vykoupených na Sión pravděpodobně neznámý prorok ze 6. století př. Kr. příslibem brzkého vysvobození utěšuje lid v babylónském zajetí. Nicméně dříve než tento úryvek zasuneme hluboce do historie v domnění, že se nás netýká, dovolme Božímu slovu, ať otevře naše slepé oči a odemkne naše hluché uši, abychom uviděli velké plochy vyprahlé pouště v našem životě a dovolili našemu Bohu, ať je naplní vznešeností své přítomnosti. Poušť a vyprahlá step se totiž rozprostírá všude tam, kde se člověk spoléhá sám na sebe a namlouvá si, že pravou radost vlastnoručně vyrobí jako ozdoby na stromeček, či dokonce koupí spolu s hromadou vánočních darů. Naopak, pouze tam, kde člověk s důvěrou očekává spásu od Boha, vzkvétá nádhera a lidské srdce i uprostřed starostí a nepříjemností propuká v jásot a plesání.
(e-neděle, www.paulinky.cz)