Zamyšlení z 3. neděle postní

24.03.2014 10:22

Voda života      
   "Kdybys znala Boží dar, prosila bys ty jeho." Jak prosté. Prostším způsobem to snad Ježíš ani nemohl podat. A je to tak prosté a jednoduché, že by to ani nepotřebovalo dalších komentářů. Co je jednoduššího, než toužit a prosit. Nakolik je to prosté, natolik je to těžké: aspoň někdy. Možná jsme prožívali "hlubokou touhu" v určitém úseku svého života, nyní však vše je zasypané pískem stereotypního praktikování, pravidelností duchovního života, nebo rezignovaností.
   Je těžké toužit a prosit, a nejtěžší je toužit po Daru, který nám chce dát Kristus. To velmi zřetelně vidíme na příkladu Samaritánky. Kristovu nabídku pochopí úplně jinak, a proto vysloví sice prosbu, ale o …hmotnou vodu. Občas se jí podobáme. Ne v tom, že bychom Pána žádali o vodu: spíš v tom, že prosíme o hmotné dary, o vyřešení svých malých velkých starostí. Ne že bychom neměli prosit o takové věci. Problém je spíš v tom, že nemáme prosit jen o takové záležitosti, ba dokonce ne především o tyto. Kristus nabízí něco víc. Ale toto hned nepochopíme, spíš časem: jako ta Samaritánka. Kristus nás proto oslovuje stále znovu, aby nám dal pochopit, kdo je ten, který s námi mluví, a jak velký dar nabízí. Tak začínáme trochu víc chápat, kdo on je: chápeme, že dává i jiné dary. Pomalu nám svítá, že nabízí jiný život, na který jsme zvyklý z běžného stereotypu. Začínáme se orientovat na "intelektuální" chápání víry, na teologizování. I to můžeme vidět na Samaritánce. To je druhý stupeň našeho vztahu ke Kristu. Vyznačuje se zájmem o pochopení Bible, liturgie, teologie. Člověk hledá teologickou literaturu, chodí na přednášky, přemýšlí o duchovních věcech. Vztah ke Kristu je spíš rozumový, intelektuálně-teologický. Ani to není špatné. Špatné je na tom ustrnout a nepokročit dál. Skoro by se dalo říct, že takový člověk ani nemůže za to, že nehledá něco víc. Kdyby totiž věděl, kdo je Kristus, a kdyby znal dar, který nabízí, prosil by jej o to. Potíž je v tom, že to nezná, a proto ani o to neprosí. Smutné je ovšem to, že si třeba myslí, že Krista zná, a ve skutečnosti jej ještě nepoznal takového osobně: zná ho jen z doslechu, podobně jako ti Samaritáni, kteří zpočátku v něj uvěřili jen pro slovo té ženy. Později však ho poznali osobně a uvěřili na základě slova, které slyšeli od něj samotného. Navázali tak s ním bezprostřední vztah.
   Takový vztah můžeme navázat jen tehdy, když nám Kristus sám vyjde vstříc, když nám dá postřehnout, "kdo je, a jaký dar nabízí". A jak? Tím, že se nám dá poznat a řekne: "Já jsem to. Ten, kterého očekáváš a hledáš v hmotných či duchovních darech. Jsem zde před tebou a mluvím s tebou. Nemusíš očekávat jiného. Já jsem tou vodou živou, ve které najdeš všechno, co hledáš, ba ještě víc. Můžeš se mnou mít osobní vztah: nemusím být pro tebe jen "automatem na splnění momentálních potřeb", záchranářem v nouzových situacích. Mohu být pro tebe živou osobou, přítelem. Dobrým přítelem, který dává dobrý dar: vodu života."
   Pane, ukaž se nám a jako první se ujmi slova - ty, který prosíš o trochu vody, a přitom nabízíš jedinečnou živou vodu. Postupně nás odvracej od všech povrchních tužeb a zalíbení, které nás ovládají. Vyhlub v nás propast a vyplň ji touhou, vzbuď v nás žízeň a svými dary nás přitáhni k sobě. Rozšiř naše srdce a dej, ať tě očekává a po tobě touží.
   Volej nás k sobě, abychom mohli pít živou vodu, která vyvěrá z tebe, živého pramene! Kéž se můžeme opájet tvou nevýslovnou sladkostí. Pane, ty jsi oním pramenem, po němž věčně toužíme. U tebe můžeme neustále tišit svou žízeň. Kriste, náš Pane, dávej nám tuto vodu stále, aby se i v nás stala pramenem živé vody, který prýští do věčného života!
   Jistě prosím o něco velikého. Ale ty, Králi slávy, veliké věci umíš dávat a také je slibuješ. Nic není větší než ty: dal ses nám a vydal ses pro nás. Proto tě prosíme: dej, abychom nehledali nic jiného než tebe. Ty jsi pro nás vším: naším životem, naším světlem, naší spásou, naším pokrmem, naším nápojem i naším Bohem.
(P. Angelo Scarano, www.pastorace.cz)