Zamyšlení z 3. neděle velikonoční

07.05.2014 05:10

Setkání s Bohem jako zkouška víry

   Mluvit křesťanům o tom, jaký je vlastně Bůh, to se zdá být zbytečným. Každý, kdo s lidmi mluví o jejich víře, se však setkává s tím, že každý má obraz Boha někdy trochu a někdy hodně "svůj" a hlavně, že je zlé, když se lidé spokojují s nějakou (a vždy vlastně nedokonalou) představou Boha, kterou si kdysi zapamatovali a na které už dál "nepracují". Ale naše bližní, s nimiž se denně setkáváme, dál a dál poznáváme. Jsou-li naše vztahy kvalitní, nejsme se vzájemným poznáváním vlastně nikdy hotovi. Jak si ale člověk rozvíjí svůj vztah k Bohu? Jednak tím, že s Bohem ve svém vlastním životě dělá nové a nové zkušenosti a potom tím, že se zabývá zkušenostmi jiných, jimž Bůh vstoupil do života (tj. zjevil se). Jde v prvé řadě o svědectví o Bohu (tzn. zjevení), uložené v Písmu.
   Dnešní čtení ze Skutků dává několik námětů k rozjímání o tom, jaký ve vlastně Bůh. Především - Bůh je ten, kdo koná své mocné činy v Ježíšovi. Bůh je ten, kdo je na Ježíšovi "vidět" (srov. Jan 14,9: "Kdo vidí mne, vidí Otce!"). Slova evangelií o Ježíšových činech tedy mají být chápána jako slova o projevech Boží lásky a moci. Ale tento Bůh, který skrze Ježíše volal, uzdravoval, pomáhal, je Bohem, který svého Syna vydal do moci hříšných lidí, kdo ho vydal na smrt. A to je něco, co zbožný křesťan mnohdy nesnese, totiž když se i jemu vede podobně (a zdaleka třeba ne v tak drastické formě). V tu chvíli Boha odsoudí. Jenže z tohoto a jiného lze poznat, že Bůh není žádný lidský pomocníček na zavolání, že není jen "doplněk" k lidskému štěstí.
   Je Pánem (ale to v Evropě už nejméně 300 let neradi slyšíme - pány jsme v pojetí evropského humanismu přece my!). Je však pánem, který nemůže nechat svého Syna v bolestech smrti, v její moci. Je tedy pánem, který smrt v podstatě nechce, nechce ji jako trvalé řešení. Když Petr cituje žalm, potom necituje jen prorocká slova o Mesiáši!
Cituje celou starozákonní zkušenost s Hospodinem - Panovníkem, který byl zárukou života Izraele navzdory vší přesile, která ho obklopovala. A právě tento Pán - a jen on - může vydat svého milovaného smrti, protože jen On zaručí, že v ní nezůstane.
   Je to ovšem pro každého postiženého tvrdá zkouška víry. Ale nevyhýbejme se jí.
My sami, naše společenství, naše církev jsme čas od času (snad i denně) voláni k umírání - ne sice hned k tomu poslednímu, ale k odkládání nadějí, jistot, výhod, zajištěných věcí atd. - a naše víra je zkoušena. Známe-li opravdu Boha, který Krista vzkřísil, potom můžeme najít odvahu k umírání. Protože totiž víme, že v Bohu (a jen v Něm) vede umírání k životu.
   Známe-li tedy Boha jako Pána, pána života, dárce vzkříšení, má to dalekosáhlý vliv na náš život. Můžeme totiž potom přijmout i Boha, který své milované vydává na smrt - a nemusíme dělat chyby, zpronevěry, ze strachu - my i církev na tom či onom místě světa. Kdo takto Boha poznal, může dojít oné hluboké jistoty, kterou Pavel vyjadřuje v listě Římanům (Ř 8,31-39). Kdo jenom ví, že Bůh je Duch a že nám má pomoci, když ho zavoláme, ten těžko snese, že je vydáván na smrt.
(P. Aleš Opatrný, www.pastorace.cz)

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Nedělní zamyšlení
Je až neuvěřitelné, jak sv. Lukáš popisuje vzkříšení. Nejen zprávou o prázdném hrobu, ale příběhem těch, kteří naději na vzkříšení vlastně vzdali. Ježíš ani tyto učedníky nezavrhnul. Naopak jim věnuje zvláštní pozornost. Mnoho generací vykladatelů Písma smutně teskní, že nemáme zachyceno, která místa Ježíš vykládá a co k tomu řekl. Ale to zřejmě není to nejpodstatnější! Důležitějším sdělením byl popis okamžiku, kdy ho poznali. Kdy se jim otevřely oči a srdce! Bylo to při lámání chleba. Jak zásadní je toto sdělení!
Oni ho poznali nikoli při poučování, ale při slavení hostiny – eucharistie!
To není popis historie, to je praxe církve, která ví, že tak se to děje i dnes.