Zamyšlení z 31. neděle v mezidobí

03.11.2013 10:41

Zkompromitovaný Ježíš
Ježíš s lidskou tváří neboli Bůh s lidskou tváří: právě takový se nám ukazuje v dnešním evangeliu. Kristus, který se zajímá především o člověka, chce „přebývat“ s ním: nezajímá ho především jeho morální profil, ale jeho „tvář“, jeho jméno. A tato touha „přebývat“ s ním je tak velká, že Ježíš nejen navazuje kontakt s ním jako první, oslovuje ho jménem, ale dokonce sebe sama „zve“ na návštěvu. Tak velká je jeho touha!
Kristus nepřijde k ztroskotanému Zacheovi s výtkou, s odsouzením, s pranýřováním. Nepřijde s karabáčem či bičem odsouzení, ale s jemností a taktem. Začíná velmi prostě a lidsky: chce přijít k němu na návštěvu, prostě být s ním. Tímto krokem vyvolá reptání kolemstojících: on se však nebojí kritiky, ztráty popularity, odsuzování ze strany nechápajících a úzkoprsých. Tito se obávali, že se Ježíš tímto způsobem staví na stranu hříchu, když se zkompromituje se zkompromitovaným.
Ježíš však ukáže, že jeho snížení se k hříšníkovi přináší ovoce: hříšník přijímá spásu, mění svůj život. Ježíšův kreativní přístup k hříšníku, a ne strnulý přístup „spravedlivého“ zástupu, má moc proměnit lidský úděl. Je to zkrátka přístup kreativní, tvůrčí, protože tvoří něco nového, nový lidský život, novou tvář.
Tento bláznivý Kristův přístup neskončil před 2000 lety, neskončil Zacheem: pokračuje dodnes. Právě eucharistická hostina je zpřítomněním jeho hostiny s hříšníky, se zkompromitovanými lidmi jako jsme my, kteří nemají třeba odvahu přiznat své kompromisy s hříchem. Tentýž Ježíš je přítomný při slavení Eucharistie: Ježíš, který nás zná jménem, zná náš život, naše selhání a neúspěchy, třebas „natřené na růžovo“ jinými životními úspěchy (kariérou, bohatstvím – však podobně byl na tom „bohatý a úspěšný“ Zacheus). Tento muž z Nazareta vidí naše slabé touhy setkat se s ním a vychází nám vstříc: oslovuje nás jménem, navazuje s námi osobní vztah, vidí nás v anonymním davu v kostele (ale i ve světě!). Bez jeho oslovení bychom nebyli schopni se mu přiblížit, zůstali bychom pouze „schovaní“ v davu. Ježíš, stejný jako tehdy, se „snižuje“ k nám v Eucharistii, skrze kterou k nám chce „přijít na návštěvu“ a zůstat v našem domě. Je to stejný Kristus, který se doprošuje, abychom mu otevřeli dveře svého „domu“ a přijali ho. Bůh se snižuje k člověku, čistý k hříšnému, silný k slabému!
Zacheus „pochopil“ a zareagoval správně: přijal Krista. My často nemáme jeho odvahu, ale spíš zdrženlivý postoj davu: Kristus přece nemůže přijít k hříšníku! Nemůže přijít ke mně, nemohu ho pustit do svého „nepořádku“, do svého harampádí. Tyto naše námitky možná neformulujeme tak výslovně, ale ve skutečnosti jsou v nás a nedovolují pustit Krista „k tělu“, k srdci. Pustit Krista do svého „domu“ je však nebezpečné, mohlo by se stát něco nepředvídatelného, netušený zvrat, jako v Zacheově případě, a toho se bojíme. Měli bychom snad opustit svoje jistoty, svůj majetek, svůj zaběhaný a „fungující“ životní styl?! Je přece snazší stát na straně většiny, na straně anonymního davu, je pro nás výhodnější zůstat stranou a „uchovat“ si své jistoty. Anebo ne?                
                                                                                                                      (podle P. Angelo Scarano, pastorace.cz)