Zamyšlení z 4.neděle adventní

23.12.2013 13:56

Přijmout Boží plán
My jsme tak zvyklí na evangelní texty o Ježíšově početí, že si trochu představujeme, že Josef a Maria přijali Boží nabídku jako samozřejmost. Neuvědomujeme si, že Josef a Maria to neměli tak snadné. Vždyť Maria měla své otázky (jak se to stane?), Josef chtěl dokonce propustit svou ženu … Bůh musel oslovit mimořádným způsobem skrze anděla, aby přivedl jak Marii, tak Josefa k přijetí "tohoto bláznivého plánu". Bláznivého, protože nikdy předtím se nestalo, aby žena otěhotněla tak výjimečným způsobem. A nestalo se to ani potom. Byl to případ bez precedentu, jediný v historii. A není divu, že Maria i Josef měli "své lidské výhrady". O to obdivuhodnější je jejich otevřenost vůči Bohu: přijali Boží slovo skrze anděla, i když to bylo bláznivé. A přijali nejen vnitřně, ale i vnějším jednáním: Josef pak skutečně přijal Marii jako manželku, jakoby "se nic nestalo divného". Prostě překonal všechna svá "ale" a ve víře přijal Boží plán s jeho životem. Josef se skutečně prokázal jako spravedlivý, jako člověk poslušný Božího slova, tentokrát zjeveného ne Mojžíšovým zákonem, ale andělem. Tak se ukázalo, že jeho poslušnost zřejmě ani předtím nebyla "zkostnatělá" a zákonická, ale živá, projevená Bohu, a ne tolik liteře zákona.
Nijak neodpovídá na andělovu výzvu, ani nereptá, ani nenamítá: jeho postoj je zcela "podřízený" Bohu, dalo by se dokonce mluvit o slepé poslušnosti. Na jedné straně nebyla slepá, protože on dostal vhled do tajemství vtělení, do tajemství Božího plánu. Na straně druhé byla „slepá“, protože nemohl plně pochopit tento div, jeho rozum se musel vzdát a odevzdat Božímu záměru.
Josef vystupuje také jako němý: ani jediné slovo není v celém příběhu, dokonce ani
v celém evangeliu. A jestliže není ani jedno jeho slovo, pak se tím podtrhuje, že zcela ustupuje slovu Božímu (skrze anděla), Slovu vtělenému (v Kristu Ježíši).
Nechal se zasáhnout slovem od Boha: to stačilo. To bylo to podstatné.                                                                                 (podle P. Angelo Scarano, pastorace.cz)
----------------------------------------------------------------------

Na judského krále Achaze se chystá zaútočit efraimský (resp. izraelský) král Pekach a aramejský (damašský) král Rezin (viz Iz 7,1-2). Prostřednictvím proroka Izaiáše ho Bůh ujišťuje o své pomoci a o záchraně (viz Iz 7,3-9). Achaz však tento příslib odmítá a trvá na svých plánech – na spojenectví s Asyrským králem. Do této situace se opět ozývá Izaiáš s Božím poselstvím a nabízí Achazovi znamení. Achaz však Boží znamení ze zdánlivě zbožných pohnutek odmítá. Problém však není v tom, že by Achaz odmítl pouze nějaké znamení. Achaz odmítá samotného Hospodina a jeho vůli. Místo toho se tvrdošíjně přidržuje svých představ. Vždyť i když odpovídá slovy: „nebudu pokoušet Hospodina", už nedodává: „svého Boha“. Hospodin totiž není jeho Bůh!
Král Achaz za svého panování zkazil, co se dalo (viz 2 Král 16; 2 Kron 28). Bibličtí autoři se o něm vyjadřují, že „nečinil, co je správné v Hospodinových očích“ (2 Král 16,2; 2 Kron 28,1). Kromě toho ani aliance s Asyřany nezabezpečila judskému království trvalý mír a blahobyt, ale říše o něco později podlehla tomu, čím jí prorok hrozil (srv. Iz 7,18-25).
Znamení, které přislíbil Izaiáš Achazovi, je vrcholem všech znamení. Je skutečností, na kterou jsou zaměřena všechna dosavadní znamení. A tato skutečnost se už naplnila. Kristus je Emanuel, Bůh přítomný uprostřed svého lidu. Může být ještě něco víc? Paradox je, že když znamení došla svého naplnění a pozbyla smyslu, člověk změnil muziku a začal se jich vehementně dožadovat (viz Mt 11,16-19 a též Mt 12,38; Mt 16,1-4; Mt 24,1-3), aby zas nemusel přijmout toho, na něhož všechna znamení ukazují. I dnes jsou znamení „in“. Pompézní oslavy, vánoční symboly, zvyky a tradice – všechno jsou znamení různého druhu. Kdepak je ale ten, na něhož ukazují? Nehrajeme v podstatě tutéž hru jako Achaz?                                                                                                 
(e-neděle, www.paulinky.cz)