Zamyšlení z 4. neděle velikonoční

29.04.2013 16:27

Touha po jistotě
To je zřejmě jedna z nejsilnějších tužeb v člověku. A lidé velmi těžko nesou, když o sebechabější jistoty přijdou. Jak jsme na tom my, křesťané? Jaké jsou naše jistoty? Na čem stavíme a na co spoléháme? Kde se cítíme úplně v bezpečí? Je to u Boha? Nespěchejme s odpovědí. Řada hodných věřících lidí se domnívá, že si počínají velmi zbožně, když říkají: „Já bych rád do nebe, já sice vím, že mne má Bůh rád, ale kdoví,
jak dopadnu. Copak já si to nebe zasloužím? Vím snad, jak se na mne bude při posledním soudu Pán Bůh dívat?“ A tak podobně.
Jistě, nejsme ještě u cíle své cesty, a tak právem uvažujeme o tom, že jsme schopni svou cestu k Bohu pokazit, že jsme schopni se vydat jednoho dne špatnou cestou ... Ano, jistotu v sobě samotných nemáme a mít nemůžeme. Bylo by pošetilé říkat, že já se nemohu zmýlit a že já se sám v sobě nemohu zklamat. Ovšem jak je to s jistotou, kterou nemám v sobě samém, ale v Bohu? Je totiž známou věcí, že nemá-li člověk hlubokou jistotu v Bohu, začne si hledat nakonec velmi mělké jistoty v tomto světě. A tím si nijak nepomůže, spíš naopak.
O čem nás to ale dnes ujišťovalo Písmo? O tom, že Ježíši nikdo jeho ovce z jeho ruky nevyrve. On sám jim dává věčný život.  Z Otcovy ruky nikdo Ježíšovy ovce nevezme. Takže zbývá jedna jediná otázka: patřím já mezi Ježíšovy ovce? Patřím do jeho stáda - církve? Patřím Ježíši? Vím, že si mne zamiloval, že mi odpustil, že on sám mne bere do své ruky? Vím, že mne drží a nechce mne pustit, když by si zlo na mne dělalo nárok? Vím, že z Ježíšovy ruky mohu tedy utéci jen já sám? Mám tuto jistotu? Velmi na ní záleží. Protože bez ní se budu podobat člověku, který vidí krásnou pevninu, chce na ni
z moře doplavat, ale stále má obavu, že cestu nevydrží, že nedoplave, a tak samým strachem začne polykat jeden doušek za druhým a může utonout.
Zopakujme to tedy ještě jednou: my sami nejsme žádnou jistotou. Věřit neoblomně jen sobě samotnému je prostě pošetilost. Ježíš je naší jistotou. To on nás má ve své ruce. Nese nás. Sám nás nechce ztratit. A je se svým Otcem zajedno, on a Otec jednou jsou. Kam by tedy člověk šel? Kde najde víc? Pokud toto přijal, čeho by se bál? Vždyť ten, který nás drží a nese, zná naše slabosti a naše nebezpečí stokrát lépe než my. A je láska.  Je pravda. Chce nás víc, než my jeho!
Je tedy důvod ke strachu? A má smysl hledat jistoty jinde než u něho?                                                                                    
(P. Aleš Opatrný, www.pastorace.cz)


Evangelijní přirovnání k ovcím a stádu dnes může vyvolávat negativní porozumění. Jde však o obraz, který tehdejší posluchači chápali naprosto pozitivně. Ovce navíc nejsou tak hloupé, jak se lidově traduje. Nicméně obraz je velice silný – Bůh, který tu stojí nikoli jako despotický hrůzovládce pracující s tupým davem, ale jako ten, který nás oslovuje jménem, který nás zná. Ba co víc, který dává za nás svůj život. To je tedy pravý vztah pastýř – ovce. Nic to ale nemění na náročnosti úkolů, které jsme ve svém životě přijali. Na příkladu svatého Pavla vidíme, že se nejednou setkává s nepochopením a nepřijetím. Cesta nevede přes zoufání, ale přes hledání správného směru a odvahu nechat se vést Bohem. Všimněme si, že apoštolové nedští na odmítající město žádné nadávky ani proklínání. Činí znamení a jdou dále. Soudcem je totiž Bůh a nikoli my.
A Bůh je dobrý pastýř....

(nedělní liturgie, www.pastorace.cz)