Zamyšlení z 5. neděle v mezidobí

17.02.2013 09:01

Na hlubinu
Na hlubinu – jak často jsme tato slova chápali jako výzvu k hlubokému duchovnímu životu, k větší „niternosti“, k sestupování do „hlubin svého srdce“. A přesto… evangelium hovoří o jiném sestoupení… k těm, kdo jsou v hlubinách „bez Boha“.
A je to sestoupení náročnější a těžší než do vlastního nitra. Sestoupení do svého nitra je  totiž v mnohém „pohodlnější“.  Možná vrozené naší uzavřenější introvertní povaze.
Je pro nás naopak těžší „vyjít“ k druhým. Zřejmě také z tohoto důvodu se tak často předkládal ten smysl „duchovní“, a ne „misijní“.
I v evangeliu se však přece jen mluví o jisté „niternosti“, která je předpokladem dobrého výsledku. Je to vztah s Kristem, vztah, který nám nemusí „vyhovovat“. Jak vypadá? Kde se o tom mluví? „Na tvé slovo spustím sítě“. Je to naslouchání tomu, kdo určuje, kam spustit sítě… i když se mi to třeba nezdá! Copak samotný zkušený „profesionál“ nenamítá, že „to takhle nepůjde“? Má své rozumové argumenty, opírá se o čerstvou zkušenost. A přesto… nakonec podlehne Ježíšovu slovu (jak velké asi bylo, když si podmanilo tohoto sveřepého a sebejistého rybáře!). Petr nás tedy učí, jak má vypadat ten hluboký vztah s Kristem – je to odvaha naslouchat.
Je to odvaha se před Ním ztišit a „s nastraženýma ušima“ se snažit zachytit sebemenší šelest jeho podmanivého hlasu. Hlasu, který přiměje k činu vzpurného Petra. Přiměje i mě, Pohne s jinými vzdálenými, kteří možná doposud leží někde v hlubinách, v bahnitém kalu.
Ne každý věřící má specifické Petrovo povolání (misijní povolání „na plný úvazek“). Nicméně je jisté, že prvořadým úkolem celé církve (a nejen kněží či biskupů) je předávat evangelium. Každý vykoná toto poslání jinak, s pomocí jiných prostředků. Ale je jisté, že „cílem“ našeho křesťanského života není „soukromá víra“ (já a Bůh), ale „roztažení sítí“ (to je vlastně i náplní biřmování, svátosti apoštolátu).
Jak to tedy udělat? Nejsnazší způsob je modlit se za ty, kdo jsou daleko od Krista (a možná to jsou moji dobří známí, spolupracovníci). Pak mohu samozřejmě nabídnout nějakou dobrou publikaci (třeba slovy: „Toto mi připadá zajímavé, nechceš se na to podívat?“), pozvat na nějaké vhodné setkání.
Někdy však je možné mluvit i o Kristu, třeba formou jednoduchého svědectví, objasňujícího, proč věřím.
Je pravda to, co řekl zakladatel paulínské rodiny, blahoslavený Jakub Alberione:
Ne vždycky je možné mluvit o Kristu.
Ale vždycky je možné mluvit křesťansky
“.
Možná je pro mě velmi nezvyklé, že bych se mohl podělit o to, co je čistě mojí soukromou záležitostí („mých hlubin“). Avšak… pokud překonám své námitky a dám na slovo Mistra („roztáhni své sítě“), pak zažiji radost, že mohu nabídnout život jiným – třeba právě těm, kdo jsou někde v beznadějných hlubinách.
(podle P. Angelo Scarano, www.pastorace.cz)
K úvaze – k zamyšlení:
1. „Zde jsem, mě pošli“ – je krásné dát se takto bezvýhradně Bohu k dispozici (toto mohou i manželé, nejen řeholníci či kněží)! Pros o sílu vyslovit tato slova ze srdce.
2. a) Co zdůrazňuji v hlásání? Je to zvěst o Ježíši nebo o křesťanské morálce?
b) Co je základem mého (či našeho farního) života s Bohem?

3. Přemýšlej, jak bys mohl/a jít na hlubinu (a šířit evangelium):
Modlitbou za hledající (napiš si na kartičku jména některých známých a za ně se vytrvale modli)? Krátkým svědectvím (o tom, co mi dává víra)? Nabízením zajímavého článku, časopisu?
Jako Petr naslouchej, kam tě Ježíš, Pán tvého života, směřuje.