Zamyšlení z 5. neděle v mezidobí

09.02.2014 08:28

Nebýt jako chameleon      
   Chameleon má zvláštní vlastnost: mimetizuje se tak dokonale s prostředím, že se v něm … ztrácí. Prostě není rozpoznatelný, identifikovatelný. A jaký příklad si z toho můžeme pro sebe vzít? Že si nemáme brát příklad od chameleóna! Křesťan se totiž nemá ztotožnit s okolím, nemá být temnotou ve tmě, ale světlem! Nemá se připodobnit okolnímu prostředí, vytratit se v něm (podobně jako chameleón), stát se anonymním, ale má být světlem a solí. Být temnotou jako ostatní je pohodlnější: mohu se schovat v davu, být ve skrytu "nekritizovatelnosti", protože nevybočuji z "normálu". Takový postoj Kristus pranýřuje! Věřící může a má něco přinášet: světlo a slanost. A to přinese právě tím, že bude autentický, že se nebude schovávat, lépe řečeno, že nebude schovávat světlo Kristova evangelia. A pokud se rozhodne pro chameleonský styl, pak se stává bezcenným jako světlo "pod kbelíkem". Nepřináší nic svému okolí, ničím jej neobohacuje. 
   Učedník Kristův má být autentický, prostě a jednoduše tím, čím je: ničím méně, ani více. To není málo. A vyžaduje odvahu "nést kůži na trh", stát se terčem kritik, pomluv, nepochopení i nepřijetí. To je ovšem pouze jedna strana mince, ta negativní. Tou pozitivní je vědomí, že touto jinakostí přináším něco druhým: něco, co oni sami nemají. Světlo nepatří pod kbelík, ale do temnoty: má ukázat cestu. Sůl nepatří do kredence, ale do těsta: má ochutit. A rovněž naše světlo nemá být schované v kostele, nemá se projevit pouze při liturgii, ale má vyzařovat do našich vztahů, do nejprofánnějších záležitostí.
   Anonymní křesťan, mimetizovaný a ztotožněný se světem, není věrohodným Kristovým svědkem. Takový ztratil slanost, chuť: je nevýrazný. Je zbytečné a nesmyslné být takovým křesťanem. Často se za takovým postojem skrývá strach, že se ostatní budou dívat skrz prsty. Anebo obava, že ztratím hodnotu v očích druhých. A nemám snad hodnotu právě jako "světlo", jako "sůl"? Není moje hodnota v tom, že jsem Kristovým učedníkem? Pokud jsem toto nepochopil a stavím na ocenění a uznání druhých, pak jsem nepochopil skoro nic. A moje křesťanství je prázdné. 
   Budu-li mít odvahu projevovat se slovy i skutky jako Kristův učedník, pak díky mně ostatní mohou prohlédnout. A díky této mé autentičnosti pak třeba někdo poděkuje, možná jen v duchu:  Děkuji, že jsi nebyl temnotou. Děkuji, žes měl odvahu přinést světlo.                                              
                                                                                                                                             (P. Angelo Scarano, www.pastorace.cz)