Zamyšlení z 6. neděle velikonoční

26.05.2014 08:50

Prospěje vám, abych odešel (Jan 16,7)

   Tato věta by mohla charakterizovat i dnešní evangelium. Ale opravdu prospěje učedníkům, že Kristus odejde k Otci? Jejich přirozenou reakcí na toto Kristovo slovo jistě nebylo nadšení. Spíš zármutek a nejistota. Ten, na koho vsadili celý svůj život, se najednou "vytratí". Proč je tedy dobré, aby jejich Mistr odešel? Protože jen tak ho mohou poznat novým způsobem - jako Vzkříšeného. Jistě bylo „dobré“ znát Krista během jeho pozemského života - kráčet s ním po Galileji a Judsku, být svědkem jeho zázraků, naslouchat jeho slovům. Ještě lepší je však znát Krista Zmrtvýchvstalého. Bylo „dobré“ mít společenství s Ježíšem, „dotýkat se ho“, vidět ho vlastníma očima, společně s ním stolovat. Ještě lepší je však vidět Vzkříšeného, mít s ním společenství u stolu na „chlebě a víně“.
   Apoštolové poznali velmi dobře pozemského Krista, Krista podle těla. A možná si ho trochu „přivlastnili“ (nestává se to i v lidských vztazích? Ať už mezi rodiči a dětmi, mezi partnery, přáteli). Znali Krista „podle těla“ (řečeno Pavlovými slovy) a sami ho přijímali „podle těla“, neboli s city a postoji neočištěnými od „přílišné lidskosti“. Aby mohli přijímat Krista jinak (podle Ducha, Vzkříšeného), je třeba, aby ho na čas ztratili.
Je třeba mít od-stup, aby se získal nový pří-stup. Pravá přítomnost se dosáhne skrze nepřítomnost.
   Něco podobného prožíváme i v mezilidských vztazích: časné odloučení (od dospívajících dětí, od přítele) nemusí být tragédií, ale šancí, jak se připravit na nové setkání. Právě odloučení nás může disponovat „nově vidět“ a přijmout toho člověka, na kterého jsme si už asi zvykli. Nepřítomnost milovaného člověka je šancí, jak prohloubit náš vztah k němu: naši touhu po jeho blízkosti, po jeho slovech. A totéž platí i vůči Kristu.
   Pokud jsme někdy zakusili, jak dobrý je Pán, jak dobré je „přebývat s ním“ (nezakusili učedníci něco podobného na hoře proměnění?), pak bylo pro nás „nepříjemné“ prokousat se obdobím suchopáru, „prázdnoty“ při modlitbě, liturgii … Kristus jakoby odešel, opustil nás. Kde jsou jeho projevy „něžnosti a pozornosti“? Bylo by nešikovné nechat se odradit pocity prázdnoty a opuštěnosti, pomalu se odklánět od Krista (ochabnutím v modlitbě,
v naslouchání jeho slovu, zvlažněním v praktickém životě podle evangelia …).
Vyprahlost se může ukázat jako velké obdarování, protože nás očistí od "příliš lidského vztahu ke Kristu" ("je nám s ním dobře"), prohloubí naši touhu po něm, otevře nás pro nové setkání s ním … Kristus totiž odešel, aby nově přišel.
   Pokud naříkáme na ztrátu „zlatých časů“ kdy jsme vnímali Kristovu blízkost, přijměme to slovo „prospěje vám, abych odešel“. Skutečně prospěje - prožili jsme-li radost z jeho blízkosti, prožijeme „jásot nepopsatelný a oslavený“ (1 Pt 1,8), zakusili jsme-li „klid a ztišení u jeho nohou“, pak zažijeme „pokoj rozlévající se jako řeka“ (Iz 48,18).
Zakusili jsme-li, jak je Kristus dobrý, zažijeme … jak je ještě lepší!                                                                                 
(P. Angelo Scarano, www.pastorace.cz)
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Nedělní zamyšlení
Ježíš vstal z mrtvých, překročil brány smrti a apoštoly naplnila radost. Snad lze říci, že si oddechli. Ale to není úplný obraz událostí Velikonoc. Ježíš zvítězil nad smrtí, ale nyní je akcent položen na apoštoly, resp. na každého, kdo Ježíše přijal do svého života.
Nyní jsme my vysláni do světa, abychom s odvahou hlásali evangelium. Ale pozor. Nikoli jen vlastními silami a nadšením. Ježíš dává Božího Ducha – zvláštní dar, který uschopňuje, utěšuje, posiluje… Mnozí lidé v dějinách s nadšením přijali zvěst o Ježíšově vítězství, ale nečekali na dar Ducha svatého a vrhli se do díla. A bolestné dopady bylo brzy vidět. Nyní je čas prosit o vzácný a jedinečný Boží dar Ducha svatého. Bůh ho touží darovat všem, kteří prosí!
(nedělní liturgie, www.víra.cz)