Zamyšlení z Památky zemřelých

09.11.2014 12:24

Den smrti není koncem
   Pro věřící není den smrti v žádném případě koncem všeho, ale je spíše přechodem
k nesmrtelnému životu. Je dnem konečného narození - latinsky „dies natalis“.
Kdyby se Ježíš nenarodil na zemi, nemohli by se lidé narodit pro nebe.
Právě proto, že se Kristus narodil, můžeme také my „být znovu zrozeni“!

Smrtí končí pozemská zkušenost
   Když dohasíná život, ať v pozdním věku či na začátku své pozemské existence nebo
z neznámých důvodů v nejlepších letech, nesmíme v tom vidět jen zpečeťující biologický jev nebo uzavřený životní osud, ale znovuzrození a obnovené bytí, které je darováno Zmrtvýchvstalým tomu, kdo se úmyslně nevzpíral jeho lásce.
Smrtí končí pozemská zkušenost, ale smrtí zároveň pro každého z nás za hranicemi času začíná plný a nepomíjející život.

Věčný život není věčný život
   Označení „věčný život“ je nutně nedostačující a matoucí. Vždyť „věčný“ je slovo,
při kterém myslíme na nekonečnost a které v nás vzbuzuje strach. U slova „život“ myslíme na námi prožívaný život, který nechceme ztratit, byť je nám zároveň zdrojem námahy.
Na jedné straně tedy po něm toužíme, zatímco ho vlastně nechceme.
   Můžeme se pokusit v myšlenkách vystoupit z časnosti, v níž jsme uvězněni, a vytušit, že věčnost není stále pokračující sled kalendářních dní, ale spíše něco jako naplněný okamžik, v němž nás obejme celek a my obejmeme jej. Je to jakoby okamžik ponoření se do oceánu nekonečné lásky, kdy už neexistuje čas, kde není žádné předtím ani potom.

Smrt je přechodem
   Pro toho, kdo žije v Kristu, je smrt přechodem z pozemského putování k nebeské vlasti, kde nebeský Otec přijímá své děti „ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků“ (Zj 7,9). „Společenství svatých“ je realitou, která vzniká zde na zemi, která se však plně ukáže, až budeme Boha moci „vidět tak, jak je“. Je to realita rodiny, která je protkána hlubokými pouty duchovní solidarity…              
(Benedikt XVI., 365 dní s Benediktem XVI., vydalo KNA, www.pastorace.cz)
...........................................................................................................................................................................
Osobní soud – vyrovnání s pravdou
Doufáme, že křest, kterým jsme byli přivtěleni v Krista, je pro nás vstupenkou do Božího království. Ale v učení církve také čteme o těch, kteří sice vstoupili, ale cosi je dělilo od Boha. Tito bratři a sestry tedy zakusí bolestné okamžiky, v nichž se tváří tvář Bohu naplno ukáže jejich odmítání Boha, nevěrnost pravdě a spravedlnosti, neláska k bližním… Nejde o pomstu, ale o vyrovnání se s pravdou, protože před Bohem nemůže existovat nikdo, kdo nestojí v pravdě. Tomuto stavu říkáme očistec. Je to místo, kde lidé již patří do nebe. Zde se nerozhodují mezi nebem a peklem. Již patří k Bohu, a proto jim také Bůh nabízí pomoc. Právě v této bolesti nad sebou samými jim mohou pomoci ti, kdo jsou ještě na cestě – my! Proto s nadějí a důvěrou v Boží lásku prosíme za odpuštění jejich hříchů, za smíření a za plné společenství s Bohem.
(www.vira.cz/nedelni-liturgie)

DOSTANEŠ TOLIK ČASU…
Pomíjivost je údělem všeho živého. Člověk dostane právě tolik času, aby dokázal být dobrý k druhým a ukázal jim cestu ke světlu, k lásce, ke trošce štěstí a k Bohu.
(Phil Bosmans)