Zamyšlení ze 14. neděle v mezidobí

07.07.2014 07:28

Odpočinek a život
   Je to paradoxní. Kristus říká „pojďte ke mně a přijměte mé slovo, a tak najdete odpočinek“, a my často nechceme přicházet ke Kristu právě proto, že jsme unavení a nemáme sílu brát na sebe další závazky, „obtížit se jeho slovy“. Máme totiž za to, že Kristovo slovo je především úkolem. A jsme-li už dost vyčerpaní ze svých povinností, jak se zmobilizovat a naslouchat dalším nárokům? Lepší se „vyhnout“ evangeliu, otevřít spíš noviny či nějakou odpočinkovou knihu … Bohužel za tímto postojem se někdy ukrývá představa, že evangelium je dalším břemenem (a těch máme přece jen dost!), ne oázou v palčivém horku všedního dne. Abychom dostali „novou chuť“ na živou vodu evangelia, je třeba se zaposlouchat do dnešního úryvku. Tam Kristus boří naše falešné představy o učení evangelia: je to učení přinášející oddechnutí, osvěžení. Dalo by se říci, že jeho učení je pramenem chladné vody ve vyprahlé poušti našeho života.
   Jádrem dnešní pasáže je právě zdůraznění, že Ježíšovo učení není souborem norem, příkazů a zákazů, podobně jako kodexy či směrnice různých institucí či států.
Pokud „v koutku duše“ považujeme „Nový zákon“ za „zákoník“ vedle mnoha jiných, pak jsme se dostali do slepé uličky. A Kristus nás dnes vyvádí z této bezvýchodné cesty, která nevede k životu (a že k životu nevede, to sami přece zakoušíme – „zákon“ jako takový přece jen „drtí, utlačuje“, nedává život).
   Abychom nově objevili „pravou podobu Ježíšova učení“, je třeba nejprve brát vážně to, co předchází slovům vybízejícím k přijetí „jha učení“: „pojďte ke mně“. Nejprve je tedy výzva přijít k živé osobě, ke Kristu, a teprve pak následuje pozvání „přijmout jeho slovo“. Už tato výzva „přináší úlevu“ v naší vyčerpanosti a ustaranosti: můžeme a smíme přicházet „se svými břemeny“ k živé osobě. A jsme navíc ujištěni, že tento živý Kristus nás nebude „drtit“ výčitkami a poučkami („jak jsme nemožní, že jsme zase provedli něco jiného, než jsme měli udělat coby dobří křesťané“): on je přece mírný, shovívavý. A to nám dodává důvěry, abychom neotáleli přicházet k němu i tehdy, když něco pokazíme a nezvládneme. Mohu k němu přicházet právě proto, že se ke mně sklání … A se stejnou shovívavostí a trpělivostí (a ne se zvednutou rákoskou!) mě svým slovem uvádí na správnou cestu, na cestu spočinutí.
   Objevím-li pravou Kristovu tvář, odkryji také skutečnou povahu jeho slova. Je-li Kristus zákoníkem, pak jeho slovo bude také jen zákonem. A bude-li Kristus mým průvodcem, pak jeho slovo bude ukazatelem cesty. A pokud jsem objevil, že bez Krista jen živořím, pak bez jeho slova nebudu schopen žít!                                                              
(podle P. Angelo Scarano, www. pastorace.cz)
 

Život z Ducha - Řím 8,9.11-13
   Pavel zde nemluví o žádných exkluzivních duchovních cestách. Mluví ke křesťanské obci, tedy k „řadovým křesťanům“ o tom, jak mají vést svůj život. Jeho slova jsou tedy určena všem. Křesťanství totiž není pro Pavla životem podle ušlechtilých zásad (humanismus), ani život podle přísných pravidel (židovské zákonictví), ale je pro něj životem z Ducha. A toto není nějaká mysteriózní záležitost pro zasvěcené jako v gnostickém tajemství, ani nějaká cesta speciálních nauk a praktik.
   Život z Ducha je jednak darem vzkříšeného Krista, účast na jeho životě, na jeho vzkříšení a současně je to následování. To ovšem není bez kříže (viz Pavlův život sám), ale je to boj předem vyhraný, i když zdaleka ne vždy lidsky úspěšný, protože se při něm vyhraje věčný život, který už nám byl darován. To vše ovšem za předpokladu, že nežijeme podle tohoto světa, z jeho jistot a nadějí. Všechny tyto velké věci v člověku začínají iniciací, uvedením do křesťanského života, což je křest + biřmování + eucharistie.
(P. Aleš Opatrný, www. pastorace.cz)