Zamyšlení ze 4. neděle postní

17.03.2013 11:22

Milující Otec a cesta odpuštění
Každý kněz - a nejen on - může vyprávět o tom, jak lidé často touží sdělit své chyby, svá tajemství hříchů někomu, kdo o tom nebude mluvit dál. A jsou to třeba lidé zcela nevěřící, kterým nejde o odpuštění, ale kteří si potřebují ulevit.
Bohužel je to podobné i s některými křesťany. Ti také mají dojem, že nejdůležitější je, aby své hříchy ze sebe vypravili, aby to někde - například ve zpovědnici - řekli, a když to řeknou, kámen jim spadne ze srdce a mají dojem, že jsou osvobozeni. Stane se, že takový člověk celý šťastný utíká ze zpovědnice, ani nepočká na rozhřešení. Má dojem, že to nejdůležitější se stalo, že už je osvobozen. Po čase ale může všechno vypadat jinak. Pochybnosti se vrátí. Protože ve chvíli, kdy si ulevím ze svých hříchů, tajemství, těžkostí, je mi sice lépe, ale pravé osvobození to není. Já sám ani ten, kdo mi naslouchá, není sám ze sebe schopen sejmout a odejmout ode mne mé viny.
Jak je to ale v dnešním evangeliu? Zatoulaný syn udělá správné rozhodnutí a vrátí se k otci. Řekne mu, že zhřešil, uzná, že otec měl pravdu, přizná se k mizernému výsledku svého života v nezávislosti a svobodě. Jistě se mu uleví. Ale tím to nekončí. Otec nezůstane u toho, že ho vyslechne. Otec ho přijme. Dá mu synovská práva. Postará se mu o budoucnost. Zbaví ho stavu, kdy nikomu a nikam nepatřil a tak ho osvobodí.
Je třeba, abychom takto viděli odpuštění. Není to jen úleva. Není to jen smazání dluhu nebo odstranění skvrny či šmouhy. Skrze Ježíše Bůh s námi hříšníky navazuje plný vztah. Zcela nás přijímá. Otevírá nám u sebe budoucnost. Zbavuje nás strachu jak z budoucnosti, tak z toho, že nám někdy někde naše hříchy vyčte, že nám je někdy někde znovu připočte. Osvobozuje nás k tomu, abychom dál mohli jakoby chodit bez závaží na noze - abychom mohli dělat dobro bez překážek.
Nebo jinak řečeno: odpuštěním nám Bůh stvoří novou osobní budoucnost stejně, jako ji vytvořil otec v podobenství. Bůh nemluví o tom, co už jsme dostali a co jsme poztráceli a co už nejde napravit. On nám otevře novou cestu a tak nemusíme mít strach, že jsme všechno prohráli, že už nám takřka ujel vlak, že není možná náprava. Jistě, zpátky jít nelze. Co se stalo, to tu je, to nelze vymazat z naší paměti a z dějin světa. Ale Bůh, když nám odpouští, neříká: už nemáš na nic nárok. Neříká: s tebou už nepočítám. Naopak. Když mi odpouští, tak právě se mnou počítá. Mohu mu být zas a dál užitečný.
A kromě toho - mohu celý život druhým svědčit o jeho dobrotě a velkorysosti. O naději.
A i tímto způsobem jsem Bohu i lidem užitečný.
 

K úvaze / k zamyšlení
1. Jak vnímám odpuštění?
Je těžké od některého člověka odpuštění přijmout?
Je těžké někomu odpustit?
2. „Smiřte se s Bohem!“ – tato výzva je aktuální,
ale platí nejen před velikonocemi!
Nebo mám pocit, že smíření s Bohem nepotřebuji?
3. Oč usiluji ve vztahu k Bohu?
Chci nezávislost, samostatnost? Nechci, aby mi Bůh mluvil do života?
Mám pocit otrocké služby?
Konám spoustu náboženských úkonů, modliteb?
Nebo jsem opravdu milované dítě?
(podle P. Aleše Opatrného, www.pastorace.cz)