Zamyšlení ze 4. neděle postní

30.03.2014 13:04

K vyznání je třeba dorůst
   Slepec se nestal věřícím okamžitě, hned po zázraku prohlédnutí. Jeho cestu k poznání Krista bychom mohli totiž označit jako pouť.
   Na tuto cestu hledání a nalezení pravé Kristovy tváře jsme byli uvedeni už minulou neděli evangeliem o setkání Ježíše se Samaritánkou. Také slepec zažil podobnou cestu jako ta žena ze Samaří, avšak s určitými rozdíly. I on rozpoznal v Krista nejprve proroka, čili člověka poslaného od Boha s určitými mimořádnými schopnostmi (Samaritánka se u něj setkala s darem proroctví - "měla jsi pět mužů", slepec s darem uzdravení). Toto je však jen určitým odrazovým můstkem, protože nové setkání s Kristem ho přivede k hlubšímu poznání: je to Syn člověka, Mesiáš, Spasitel. Nakonec se před Kristem dokonce pokloní a vzdá mu poctu, která náleží jen Bohu. Tak dospěl k cíli svého "putování".
   Naše postní cesta má rovněž za cíl nové poznání Krista, které by mělo vyvrcholit o velikonoční vigilii obnoveným vyznáním víry. Bylo by příliš snadné odbýt toto vyznání pouhým odříkáním trojího "ano" a trojího "věřím". Za těmito slovy musí stát i vnitřní opravdový postoj naší oprášené víry. Ani tím se však nedovrší postní putování. Skutečným vrcholem je obnovené podřízení se Kristu, které je samozřejmě vnitřně neoddělitelné od opravdové víry. I v tom je nám příkladem onen uzdravený slepec: vyznal Krista, uvěřil mu a poklonil se.
   Klanění známe velmi důvěrně z liturgie a toto gesto je právě tehdy naplněné, když k tomu připojujeme nejen úctu, ale i podřízenost. Dost dobře víme, že není tak těžké klanět se Kristu při příchodu do kostela, uklonit se před svatostánkem. Těžší je sklonit se před ním s celým svým životem.
Je lehké vyznat Krista jako Pána, těžší je svěřit mu vládu nad svým životem. Mnohé věci nechceme, nebo nedokážeme pustit ze svých rukou (neevangelní stereotypy jednání a myšlení, nemilosrdné chování vůči druhým, netečnost vůči Božímu slovu), a proto nám přichází na pomoc tento vzácný čas, který by nás měl osvobodit k tomu, abychom dokázali odevzdat Kristu svůj život a v Pravdě i v pravdě (tj. v opravdovosti!) se mu poklonit. Postní doba má nás právě vysvobodit z pout otroctví starého člověka:
modlitba, sebeodříkání a milosrdenství jsou tři osvědčené prostředky v tomto boji
za vnitřní osvobození
.
   Ještě něco bychom se mohli přiučit od toho uzdraveného slepce, a totiž jeho neohroženou odvahu přiznat se ke Kristu (poznanému dosud jen nejasně!) a zakusit kvůli tomu nepříjemnosti, vyloučení ze společenství. Toto nebojácné vyznání tryská z poznání Krista: proto se i apoštolové po setkání se Vzkříšeným pustí do odvážného hlásání evangelia. Takové vydávání svědectví Kristu, slovem i skutkem, je další cíl, ke kterému směřuje postní pouť. V liturgii se to promítá obnoveným vyznáním víry, ale také předčítáním velikonočních textů o šíření evangelia (ze Skutků apoštolů). Není možné se stát svědkem Kristovým ze dne na den, z Bílé soboty na Velikonoční neděli. Člověk k tomu potřebuje postupně dorůstat. A nový impuls na této cestě bychom mohli čerpat právě z dnešního evangelia.
   Tento text tak může (nepřímo) prohloubit nejen chápání křtu, může odpovídat na otázky: Co to je křest? Jaký má dopad pro můj život?
Také můžeme upřít zrak na svátost biřmování, svátost zodpovědnosti (křesťanské "plnoletosti", srv. výpověď rodičů: "je dospělý"), tj. věku, kdy člověk by měl být schopný vyznávat víru. Jsou dnes křesťané, kteří se kvůli Kristu dostávají do konfliktů nejen ve škole nebo na pracovišti, ale dokonce doma.
Tito lidé jsou textem vybízeni, aby žili a jednali jako dospělí (podobně jako onen slepec) a aby vyznávali svoji víru beze strachu, ať už jsou následky jejich rozhodnutí jakékoli.                                                                                         (P. Angelo Scarano, www.pastorace.cz)