Zamyšlení ze 4. neděle velikonoční

11.05.2014 08:13

Křesťanství není sladký únik ze světa

Je dost nebezpečné dělat úvahy do budoucnosti a přesné prognózy. Je ještě nebezpečnější očekávat, že se v budoucnosti bude opakovat minulost. Přece však nezbývá, než se na tento tenký led pustit. Vedou k tomu úvahy nad strukturou hlásání evangelia a přijetí víry, jak je ukazují Skutky apoštolů. Křesťanství totiž bylo zřejmě v prvých dobách přijímáno jako záchrana. Ovšem záchrana zcela zvláštní. Taková, která začíná působit hned v současnosti, ale jejíž účinky směřují do budoucnosti a v ní se teprve naplní. Ne tedy sladký únik ze světa, ani podání utišujícího prášku, ale zásadní řešení celého lidského života a celé věčnosti. A lidé, k nimž apoštolové mluvili, byli asi z velké části lidmi, kteří záchranu hledali, kteří byli tedy této myšlence otevřeni. Proč tomu tak bylo právě tehdy a tam, kde apoštolové kázali, to by vyžadovalo větší úvahu. Ale všimněme si jiné věci: že Petr a ostatní zřejmě hlásali evangelium právě tam, kde byly předpoklady k jeho přijetí. A že se nevěnovali třeba pečlivé výchově dětí, které by ponenáhlu navykali na požadavky evangelia, ale že naopak přicházeli k dospělým, hotovým lidem, které je těžko předělat - ale kteří zároveň ze své zkušenosti vědí o bídě světa, o bídě své osobnosti, o nadějích domnělých i skutečných, o problému zla, smrti, hodnotách lidského života - a kteří tedy jsou schopni vědomě, z vlastního přesvědčení, po záchraně sáhnout. A takový člověk potom prožil svůj křest jako zásadní mezník v životě, jako vstupní bránu spásy, jako velký počátek záchrany. Může se něco takového vrátit? Ano i ne. Úplně stejná situace se samozřejmě nevrátí. Ale je jisté, že dnes jako tenkrát, je třeba posluchače evangelia a kandidáty víry hledat především tam, kde se lidé ptají, kde hledají záchranu - ovšem záchranu celkovou, záchranu, po níž člověk toužívá, je-li v mezní situaci. Známe-li například průběh obrácení lidí, které se událo v jejich vážné nemoci a potom zůstalo, nemůžeme říci, že se ten člověk obrátil jen proto, že mu teklo do bot, a proto hledal pomoc kdekoliv byla nabízena. Protože právě člověk nemocný, člověk po úraze, ale také člověk, kterému se zhroutilo manželství, zaměstnání, naděje, je člověkem, který ne už teoreticky, ale zkušenostně nahlédl, co je v životě opravdu pomíjivé, co neunese lidskou existenci, co je jen zdánlivou jistotou či náplní života. A proto je zřejmě otevřen přijetí radikálně nové odpovědi.
   Čtěme tedy znovu Petrovo letniční kázání ve Skutcích a pokusme se nejprve představit si lidi, kteří víru přijímali; odhadnout jejich vnitřní svět. A potom to srovnejme se světem dnešním. A uvidíme možná, že mnozí z nás, kteří jsme vyrostli v křesťanství, nemáme velké předpoklady k jeho živému přijetí, protože sice pravdy víry známe, ale nemáme dojem, že bychom je potřebovali. Neklademe si otázky, na něž křesťanství odpovídá. Cítíme se v životě až příliš jisti sami sebou, svými schopnostmi nebo mocí vědy a techniky.
Je třeba získávat pochopení pro ty, kteří hledají pravdu - a nacházet k nim cesty. Recept na to zřejmě není. Ale jedno víme jistě - ti, co hlásali v první církvi víru, šli tam, kam je posílal Duch svatý - bez vlastních plánů, projektů a předběžně stanovených zásad.
   Je tedy možné, že právě tam, kde zrovna někdo z nás žije, třeba v celém našem okolí, teď předpoklady k přijetí víry u většiny lidí nejsou. Není třeba podléhat zoufalství nad „koncem“ křesťanství. Je třeba spíš pročišťovat víru vlastní, nalézat hloubky naší záchrany a našeho osvobození. A potom je naděje, že budeme moci a umět říci poselství o záchraně, o osvobození z moci zla těm, kteří se na ně budou ptát, kteří ho budou hledat. Kdy? Kde? Zda za našeho života? Bude-li jich mnoho? To je věc Boží.
(P. Aleš Opatrný, www.pastorace.cz)