Zamyšlení ze slavnosti Nejsvětější Trojice

26.05.2013 19:30

Žít v Trojici
   Karel Rahner prohlásil, že kdyby se vynechalo učení o Trojici, nic by se v životě mnoha křesťanů nezměnilo. Ne že by „učení o Trojici“ nemělo význam pro náš život, naopak! Jen si však přiznejme: není to spíš tak, že v „praktickém křesťanském životě“
(v modlitbě, v liturgii…) počítáme jen s jednou božskou osobou? A ještě drsnější pravda je, že náš život možná není ani prakticky křesťanský, natož abychom počítali s tajemstvím božské Trojice. Stěží dokážeme navázat vztah s Bohem, natož abychom rozlišovali jednotlivé osoby… či dokonce navázali vztah k Bohu v Trojici, ve třech osobách, Jednoho ve společenství tří.
   A přitom – pokud prozatím nejsme s to žít svůj život v tomto Božím tajemství, tak nemusíme propadat rezignaci: můžeme se naopak těšit na to, že nás toto čeká.
Bylo by úžasné aspoň někdy nahlédnout, že naše modlitba, liturgie, ba dokonce náš obyčejný život není „jen v Bohu“, jen v Kristu – ale dokonce v Trojici! Modlitba například není nikdy pouhým rozhovorem s Bohem: to je Duch Syna, který v nás vyvolává touhu po Otci, a tím modlitbu! A svátosti… to nejsou jen setkání s Kristem. To Otec nám daruje („v různých podobách!“) svého Syna… a to mocí Ducha Svatého!
Náš obyčejný život by byl méně obyčejný a šedý, kdybychom „viděli a prožívali“,
že nežijeme my… ale samotná Trojice si učinila v naší vnitřní svatyni „místo k přebývání“ – v nás je její svatostánek! Místo svaté!
    Janovo evangelium dnešní liturgie poukazuje na jednu z vícera činností Ducha:
On uvádí do Pravdy.
Co to znamená? Duch Svatý nám dává porozumět pravdě Písma s jistotou (a proto pros Ducha, kdykoli nerozumíš Božím výrokům).
    V řeči apoštola Jana však toto místo má ještě hlubší smysl: Duch uvádí do Pravdy,
„do samotného Syna“ (Ježíš říká: „Já jsem Pravda“), do hlubin jeho nitra!
Chceš poznat Ježíšovo srdce? Pak… pros Ducha, aby tě do něj „ponořil“!
Hans Urs von Balthasar dovádí vysvětlení této janovské pasáže ještě dál. Duch uvede do Pravdy nejen uvedením do nějakého učení (nebo do litery Písma), ale do hlubin života mezi Otcem a Synem. A toto „uvádění“ není jakousi „turistickou procházkou“ (jako turisté obdivují „na chvilku“ nádhernou jeskyni či neznámou krajinu), ale skutečným připodobněním Kristu: jen jako synové v Synu, jen stálým přetvářením do Kristovy podoby je možné pronikat do hlubin Božího tajemství.
Duch Svatý uvádí do Pravdy, do prostoru mezi Otcem a Synem. Toto uvádění do niterné božské pravdy se dá vysvětlit jen jako proměňování v Božím prostoru:
Duch Svatý je ten, který očišťuje, osvěcuje, sjednocuje, „zbožšťuje“.
(podle H. Urs von Balthasar, Lo Spirito della Verità)

„Tak jako jsme pozvedáni skrze neviditelný obraz (Krista)
k nazírání původního slavného obrazu (Otce),
tak je v Synu neodděleně přítomný Duch vhledu,
který v sobě uschopňuje k nazírání Krista
těm, kteří se radují při pohledu na pravdu.
Duch toto koná ne z vnějšku, ale v sobě samotném uvádí do pravdy…
Ve tvém světle vidíme světlo, to znamená v osvícení Ducha…
A tak on ukazuje v sobě samotném slávu Jednorozeného.“
(Sv. Bazil Veliký, De Spiritu Sancto, 18)

Úžasné, ne?
(P. Angelo Scarano, www.pastorace.cz)