Zamyšlení ze Slavnosti Nejsvětější Trojice

15.06.2014 11:16

Jak Bůh miluje?

Tak Otec miloval svět, že dal svého Syna.
Tak Otec miloval svět, že dal svého Ducha.
Tak Otec miloval svět, že dal sebe sama - v Synu a v Duchu.


Velikonoce jsou svátkem překypující Otcovy lásky, lásky tak veliké, že nedává pouze „nějakou milost“, ale jediného Syna. Takovou hodnotu měl každý z nás v očích Otce …
Tato láska se „nevyčerpá“ o Velikonocích, ale pokračuje o Letnicích - vyléváním Ducha svatého.
Dnešní slavnost je korunou Velikonoc i Letnic: nejen dar Syna, nejen dar Ducha, ale dokonce i Otce, tedy celé Trojice. Každý z nás si dnes má uvědomit, že není bezcenný, pohrdaný, nemilovaný. I kdyby všichni lidé měli jen slova znevážení a posměchu, i kdyby žádný člověk o mě nestál, tak Bůh o mě stojí. A to dokázal velkolepě - darem sebe samého v Synu a v Duchu.

Duch je někdy označen jako objetí Otce a Syna - právem, protože je tou láskou, která je spojuje. A tímto objetím Otec objímá i mě … Není to láska obyčejná, ale božská. Může být skoro nemožné pochopit, ale hlavně přijmout, že Bůh mě může milovat v takové míře.
Obzvlášť to může připadat neuvěřitelné tomu, kdo promarnil „velký majetek“ (Božích darů), kdo se vydal na cestu do daleké země (pryč z Otcova domu), kdo poklesl až na úroveň … prasat (viz Lk 15,11-32). Ale i takového člověka (nebo dokonce právě /!/ takového člověka?) Otec přijímá s otevřenou náručí - s vroucím objetím. Tím objetím je Duch svatý - objetí Otce a Syna. Až tak marnotratně se Otec vydává všanc, že nedává pouze nějaké dary (pokoj, radost), ale dokonce to, co je mu nejdražší a nejintimnější. Se stejnou otevřeností a láskou, jakou Otec přijímá Syna, přijímá dokonce i mě, protože je to ve stejném Duchu lásky - objetí.

To však není všechno. Tentýž Duch uschopňuje i mě, abych přijímal, ba objímal Otce i Syna… On totiž otevírá srdce, rozšiřuje jej, odbourává nedůvěru a strach. Osvobozuje mě, abych otevíral náruč … pro Otce, pro Syna. Může to vyznít paradoxně, ale zkušenost potvrzuje, že máme obrovské zábrany otevírat své nitro k bezvýhradnému přijetí Boha. Máme nedůvěru.
Duch svatý nás učí důvěřovat … obejmout Boha. Vtahuje nás do samotného objetí mezi Synem a Otcem. A to nejen při modlitbě! Duch chce vtáhnout celou naši existenci (vztahy, práci, přání, plány, ale i hříchy - aby je totiž „spálil očišťujícím žárem svého ohně“) do života Trojice. Jinými slovy - Bůh chce v Duchu obejmout celou šíři našeho života, nejen „jeden výsek“ (např. život v kostele nebo 10 minut denní modlitby). Tak velkou cenu máme v Božích očích. Celý náš život, který nám připadá šedý a fádní, chce Bůh proniknout, vybarvit, zbožštit … dát mu jiné rozměry - božské.

Dnes slavíme dar celé Trojice. Dar obnovovaný při každé liturgii, kdy zpřítomňujeme dar Syna v chlebě a víně. V tomto daru se nám zároveň dává i Otec, i Duch - vždyť kde je Syn, je i Otec, i Duch.
Až přijmeš velikonoční dar Kristova těla, vzpomeň si:
„Toto je celá Trojice, která se ti dává.“
... Tak Bůh miluje.                                                                         
(podle P. Angelo Scarano, www. pastorace.cz)