Zamyšlení ze slavnosti Petra a Pavla

29.06.2014 11:17

Stříbro ani zlato nemám...
   Co potřebují ti druzí? Většinou se staráme jen o to, co potřebujeme sami. A protože každý máme spoustu svých vlastních potřeb, tak už se nám moc nechce dívat se na to, co potřebují ti druzí. Jsme někdy trochu unavení - všichni něco potřebují, rodina něco potřebuje, stát něco potřebuje, v práci něco potřebují… Ale o to, co potřebuji já, se nikdo nestará. A z toho usoudíme, že až budou splněny všechny naše potřeby a požadavky, tak teprve potom se budeme moct dívat na ty druhé.
   Cítíte tu absurditu? Nikdy nebudou splněny všechny naše potřeby a požadavky. Nikdy. Podle této rovnice se tedy také nikdy nebudeme dívat na to, co potřebují lidé okolo nás a zůstaneme uvězněni v bludném kruhu svého sobectví.
   Otevřme oči. Co potřebují lidé okolo nás? Co skutečně potřebují naši nejbližší?
Zkuste si udělat za domácí úkol (ne, nebojte se, ještě mi nechybí škola:)) seznam deseti Vám nejbližších lidí a k jejich jménům si napište, co skutečně potřebují - co by jim udělalo radost, co by jim ten jejich život na této zemi nějak vylepšilo. Předpokládám, že nikdo není úplně šťastný…
   Láska k bližním je skutečným a nejlepším ukazatelem lásky k Bohu – protože jde vidět. Je nejen ukazatelem, ale i akcelerátorem, urychlovačem. Proto mohl Petr říct: „Ale co mám, to ti dám, ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď…“.
   Sv. Pavel v druhém listě do Korinta napsal: „Caritas Christi urget nos“,tj. „Láska ke Kristu nás popohání“. Kéž i my dokážeme být láskou k Bohu popoháněni k lásce k lidem, v konkrétních skutcích pomoci. A kéž i my skrze tuto lásku rosteme.
(P. Robert Bergmann, signaly.cz)


„Kdo miluje matku nebo otce více než mě, není mě hoden“.
Nesmíme zapomenout, že tato slova jsou zarámována slovy o střetu s nejbližšími kvůli Kristu: tyto střety jsou „hodinou pravdy“, zda se přiklonit ke Kristu … či k člověku. Pro dnešního člověka není tak neslýchané postavit se proti rodičům („hájit vlastní názor“), avšak slova z evangelia vyzněla jinak v tehdejší židovské společnosti, která víc než ta naše ctila vztah a poslušnost vůči rodičům: Kristův nárok vyzněl jako revoluční. Někdy může být náročné zachovat věrnost evangeliu i za cenu nepochopení rodičů, avšak je často těžší jít proti proudu v okruhu nejbližších přátel a kamarádů, kteří mohou pro nás znamenat víc než rodiče. Kdybychom dávali najevo, že bereme vážně evangelium, nepřišli bychom o jejich přízeň? Nesmáli by se nám? Nepřestali by s námi komunikovat? A nepociťujeme třeba stejnou potíž ve vztahu k nevěřícímu partneru, kterému se snažíme ve všem vyhovět (a třeba zapomenout na evangelium), jen abychom nepřišli o jeho náklonnost? Přiznat své barvy a nepřistoupit na kompromisy by neznamenalo „konec vztahu“?
    Kdybychom v současné době chtěli aktualizovat Kristova slova, tak bychom museli trochu poupravit dnešní evangelium: kdo miluje svoje rodiče, přátele, známé, ba i partnera víc než mě, není hoden. Upřednostnit druhé lidi před Kristem může znamenat najít „životní naplnění“: dobré společenské postavení, citové naplnění, lidské zázemí. A postavit Krista na první místo může někdy znamenat přijít o takové výhody, „ztratit život“. A to není atraktivní. Avšak toto je jen první „polovina příběhu“.
    Druhá polovina obsahuje „happy end“, resp. „tragický konec“: dočasná ztráta se promění v zisk, zisk ve ztrátu. Dočasná seberealizace bez Krista se promění v prázdnotu a frustraci. A naopak. Není totiž žádný skutečný život bez Krista. Následovat Krista bezesporu něco stojí. Nezapomeňme však, že „vydanost“ Kristu neznamená jen „výdaje“, ale i „příjmy“. Pravda, tato vydanost je někdy „nákladnou záležitostí“ - ale cožpak v běžném životě nejsme ochotni velkoryse investovat tam, kde o něco opravdu stojíme (partner, kariéra, dům …)?
A Kristus nám za to nestojí?                                                                  
(podle P. Angelo Scarano, www. pastorace.cz)