Zamyšlení ze Slavnosti Seslání Ducha Svatého

21.05.2013 08:54

Střízlivé opojení Duchem
Jistá dáma emigrovala do Kanady. Záhy začala navštěvovat katolický kostel, jak byla zvyklá z domova. Jednou ale zavítala do protestantského sboru, kam ji přilákaly charismatické zpěvy. Zalíbilo se jí tam a tak zůstala. Svědomí jí ale přeci jenom nedalo, a jednoho dne napsala do Říma P. Špidlíkovi: „V katolickém kostele jsem při mši sv. nic neprožívala, za to v charismatickém společenství se vysloveně dobře cítím. Co vy na to?“ — „Vážená paní, k tomu, abych já se cítil dobře mi stačí číše červeného vína,“ odepsal obratem Tomáš Špidlík.
Historka je zábavná, otázka naopak vážná. Lze smysly vnímat působení Ducha v člověku? Činí mne to, že se „dobře cítím“ Bohu skutečně blíž, nebo je to klam? P. Špidlík jistě nechtěl oné Čechokanaďance vzít radost z duchovního prožitku. Trval však na rozlišení duševna od duchovna. Jde o schopnost rozlišit nadpřirozený dar duchovní útěchy od přirozené duševní pohody, kterou si lze navodit i vínem.
Víno jako takové se v Písmu sv. nezatracuje. Naopak  Žalm 104 chválí, že rozradostňuje srdce člověka (vinum laetificat cor hominis). Ježíš víno pil a jako svůj vůbec první zázrak proměnil vodu ve víno na svatbě v Káně Galilejské. To bylo znamení toho, že s příchodem Ježíše nastává mesiánský věk eschatologické plnosti. Zdánlivě zbytečný zázrak na svatbě je znamením Božího daru – věčného života, z bezmezné lásky. Kde je Hospodin, můj pastýř, tam „číše přetéká“ (Žl 23,5) Přesahuje to všechny smysly: „ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, co Bůh připravil těm, kdo ho milují.“ (1 Kor 2,9). O Letnicích mesiánská doba vrcholí vylitím Ducha:  O Letnicích se hodně lidí sběhlo a byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí (srv. Sk 2,1-11). Ta přemíra Ducha (Jan 3, 34) musela s učedníky, jak se patří cloumat, když o kousek dál v textu čteme, že „Druzí však s posměškem říkali: „Jsou opilí!“ Opojení vínem a Duchem se tedy nedají na první pohled rozeznat. Duchovní opojení je však kvalitativně odlišné, střízlivé avšak ještě silnější, než opojení vínem, protože je v něm Boží síla lásky – svatý.
Sv. Irenej zřejmě prošel ohněm Božího Ducha, když říká: „A proto také Pán slíbil, že sešle Utěšitele, který nás připraví pro Boha. […] Proto tak nezbytně potřebujeme Boží rosu, abychom neshořeli a nepřestaly nést plody.
Tak jako nelze ze suché mouky bez přidání tekutiny udělat žádné těsto, ani chléb, – objasňuje sv. Irenej obrazem ze života – tak se ani my ve své mnohosti nemůžeme spojit v jedno v Kristu Ježíši, bez vody, která přichází z nebe…jako dar“. Opojení Duchem nemá tudíž zapotřebí víno. Vystačí si s rosou Ducha. Syrský autor Izák z Ninive dosvědčuje, co se stane, otevře-li člověk Bohu své srdce: „pochopí nepochopitelné. Duch svatý v něm vane. Mysl v údivu je zasažena láskou tak, že zapomene, oč chtěla prosit. Ponořena v hlubokém opojení… světlo nejsvětější Trojice ji přivede do vytržení… Člověk se stává modlitbou: ať jí, pije, či spí, z jeho srdce se bezustání line vůně modlitby… Modlitba je mlčením čistých, jejichž myšlenky jsou božská hnutí.

Střízlivé opojení snese jenom čisté srdce. Nežádá už zapomnění, nýbrž chce se rozpomenout na všechna Boží dobrodiní. „Duch svatý,“ řekl papež František 13. května v kázání, „je Bohem působícím v nás“. Je „Bohem, který upamatovává,[…] probouzí paměť […], která vychází ze srdce.“ Mít paměť, „znamená také pamatovat si vlastní ubohosti, které zotročují a od nichž milost Boží osvobozuje.“ Necháme-li se osvobodit, Boží Duch nás zcela prostoupí, naše smysly se otevřou a my jeden v druhém rozpoznáme Krista, uslyšíme ho v našich vlastních slovech a budeme se ho ve všem dotýkat. Rozeznáme ho v každém pohybu těla i v každém hnutí duše.

                                                                                              (P. Richard Čemus, www.radiovaticana.cz)