Zamyšlení ze svátku Křest Páně

13.01.2014 11:30

EPIFANIE
Tento svátek je především epifanií neboli zjevením Kristovy osoby. Právem jej východní liturgie řadí ke zjevení mágům a k zázraku v galilejské Káně (Jan 2,1-11), kde je řečeno, že „Ježíš zjevil svou slávu, a jeho učedníci v něho uvěřili“. Je dobré se tohoto pohledu přidržet a katecheze o křtu řadit tam, kam v liturgii náležejí, tedy do okruhu postní a velikonoční doby.
Je na místě otázka, proč se Kristus nechal pokřtít. Je jasné, že tento křest mu „nic nepřidal“: všimněme si, že Duch sestoupil po jeho vystoupení z vody, tedy po křtu, aby se naznačilo, že přichází nezávisle na tomto úkonu. Tím, že se Kristus podvolil tomuto „úkonu“, ukázal však kontinuitu s Janovou službou: bylo totiž vhodné, aby se Kristus právě při Janově službě „zjevil“ jako ten, který „přebírá štafetu“ od předchůdce. Tímto úkonem rovněž potvrdil, že Jan byl skutečně poslaný od Otce, že jeho křest byl „v Božím plánu“: a tímto veřejným symbolickým uznáním předchůdce a jeho služby nepřímo poukázal na sebe, lépe řečeno na Otce.
Další paprsek Kristovy epifanie přichází už ze slov rozhovoru s Janem Křtitelem. Ježíš jasně říká, proč přichází ke křtu: ne z pokory, ani z touhy se zjevit druhým jako slíbený Zachránce, ale z lásky k Otci, „aby splnil Otcův záměr“. Jinými slovy přichází kvůli Otci, ne kvůli sobě, kvůli seberealizaci. Vidíme tedy Krista, který žije především pro Otce a má oči upřené „k nebi“: a právě toto nebe se po křtu „otevře“ na znamení toho, že také Otec „pohlédl na Syna“, má oči upřené na něj. Otevřené nebe symbolicky naznačuje, že Otec se sklání k Synu, otevírá mu svou náruč: nenechá ho tedy samotného v následné náročné službě.
Kristus projevuje svoji oddanost Otci i přes cenu „pokoření“: řadí se totiž mezi hříšníky a přijímá obyčejný křest Janův, který nepřinášel „milost ospravedlnění“ (na rozdíl od křtu apoštolů). Toto pokoření je zcela v „logice Božího plánu“: už při vtělení se Kristus snížil
k obyčejné chudé ženě, při narození v chlévě se snížil k nejchudším a konečně na kříži se snížil do krajnosti, a to k člověku v jeho největší bídě.
Na tuto Kristovu lásku Otec odpovídá láskou: hlas z nebe stvrzuje, že on je jeho milovaný Syn. A tato slova jsou „vylita do srdce skrze Ducha svatého“ (srv. Řím 5,5), který sestupuje jako holubice. Tak Kristus může nejen slyšet, ale také zakusit Otcovo zalíbení. Je sice pravda, že Kristus byl vždy milovaným Synem, ale při této události mohl nově zakusit Otcovu blízkost. Tuto zkušenost Otcovy lásky prožije i při jiných okolnostech.
Po křtu v Jordánu Kristus byl ujištěn o tom, že Otec je na jeho straně. A toto ujištění potřeboval o to víc v této chvíli, která bezprostředně předcházela službě: „Boží služebník“ potřeboval povzbuzení a „garanci“, že Otec sám je při něm, při jeho činnosti. Kristus tedy nebude konat zázraky a mocné činy „ze sebe“, ale z Otce, z daru jeho Ducha. Otcovo ujištění není určen pouze Kristu, ale také dalším lidem (však proto se jedná o „zjevení“): on není obyčejný člověk, ani revolucionář či „výřečný hlasatel“, ale Otcův „milovaný Syn“ – tento titul je jasným označením slíbeného zachránce. Kristus není obyčejný posel jako Mojžíš, proroci či dokonce Jan Křtitel. Proto je vybaven silou Ducha čili Otcovou autoritou.
Dnes Otec promlouvá, Duch sestupuje pod podobou holubice. A Otec zjevuje Krista jako svého Syna. Při této události máme zjevení nejen Kristovy osoby, ale celé Trojice. A tato Trojice se nám zjevuje při otevřeném nebi: je to tedy Trojice, která se otevírá „druhému“. Na prvním místě se jedná o otevřenost Otce ke Kristu, ale potažmo je to i otevřenost Otce ke každému člověku: vždyť Kristus přichází ke každému konkrétnímu jedinci. V Kristu je to právě Otec, kdo se sklání, otevírá náruč. A tento Otec dává zakoušet svoji lásku skrze dar Ducha, podobně jako po Ježíšově křtu. V Synu přichází i Otec, i Duch, tedy celá Trojice. Samotná Trojice se tak sklání ke konkrétním hříšníkům, aby je pozvedla k sobě: přivedla do „otevřeného“ nebe.
(podle P. Angelo Scarano, pastorace.cz)
-------------------------------------------------------------------------
Také TY jsi vyvolený 
První čtení na svátek Křtu Páně je jedním ze čtyř Izaiášovských zpěvů o Hospodinově Služebníkovi (Iz 42,1-7; 49,1-6(9); 50,4-9(11) a 52,13 – 53,12). Liturgie jasně ztotožňuje záhadnou starozákonní postavu vyvoleného Služebníka, kterého Hospodin ustanovil prostředníkem smlouvy lidu a světlem národů, s osobou Ježíše z Nazaretu, o němž Otec řekl: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení.“ Otázky o tom, zda se tyto starozákonní texty vztahují na konkrétní historickou osobnost, tak dostávají definitivní odpověď. Tato odpověď – milovaný Boží Syn, který je toužebně očekávaným Mesiášem – však zároveň nevylučuje možnost, že by starozákonní obrazy odkazovaly i na „lidské syny“ – na samotného proroka Izaiáše, nebo na proroka Jeremiáše a jeho pohnutý životní příběh, nebo dokonce i na celý vyvolený národ Izrael, či případně jeho část – „zbytek Izraele“ (srov. Iz 10,20; 11,11), který zůstal věrný Hospodinu. Ježíš tyto možnosti neškrtá. Naopak, definitivně naplňuje to, co ony v minulosti pouze nedokonale naznačovaly, a tak je uzavírá. Zároveň však tyto starozákonní obrazy i plně otvírá budoucnosti. Milovaný Boží Syn, který sestoupil až na dno naší lidskosti, totiž těm, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi (srov. Jan 1,12). Boží Syn přichází k člověku a dává se pokřtít člověkem, aby se každý člověk, který přichází k němu a dává se pokřtít v něm (srov. Řím 6,3), stal Božím synem.
A proto nás zpěvy o Hospodinově Služebníkovi z knihy proroka Izaiáše nevedou jen k otázkám o minulosti (Kdo byl tento vyvolený Služebník? Jak Ježíš přinesl právo národům? Jak on otevřel oči slepým, jak vyváděl vězně ze žaláře?), ale ptají se i na naši přítomnost a budoucnost: I ty jsi Hospodinův vyvolený a milovaný služebník, kterého podporuje. Jak zakládáš jeho právo na zemi? Jak neseš národům jeho světlo, jak otvíráš oči slepým a vyvádíš ze žaláře ty, kdo bydlí v tmách?

(e-neděle, www.paulinky.cz)