Zamyšlení ze svátku Svaté Rodiny

29.12.2013 11:43

Rodina je místem, kde se děje církev
Na adresu rodiny bývá v církevním prostředí řečena řada vznešených slov a položena bývá řada oprávněných, ale obtížných požadavků. Rodina je místem, kde se děje církev, je jakousi malou svatyní, rodina je zobrazením věrné lásky Hospodina ke svému lidu, je to místo, které má být otevřené i druhým, je činitelem evangelizace... Mohli bychom toho říci ještě hodně a všechno je to pravda.
Právě tak je ale pravdou, že rodina se skládá z lidí, tedy z hříšníků, kteří sice mají jakožto křesťané účast na spáse, ale také na hříšnosti lidí. Je to tedy prostředí, které může být a mnohdy bývá krásné, které ale nikdy není ideální. Jak srovnat tyto věcí s pohledem na nazaretskou rodinu? Snad nejlépe tak, že si znovu připomeneme, že její členové byli a jsou aktéry Božího díla spásy, které se táhne lidskými dějinami. Nejde o to, že bychom měli či směli snižovat osobní kvality, tedy svatost členů nazaretské rodiny. Jde o to, abychom nezůstali jen u popisu toho, jak Ježíš, Maria a Josef byli lidé Bohu blízcí a milí a nepřipojili k tomu jen konstatování, že my takoví nejsme. To by bylo totiž opravdu velmi málo. Písmo nevidí ani jednoho z členů nazaretské rodiny ani jejich životní díla izolovaně. Vše patří do dějin spásy. Vše je částí - byť nejvýznamnější - Božího plánu záchrany, který ani v Betlémě nezačal, ani v Nazaretě nebo na Golgotě neskončil. Tento plán spásy pokračuje, a tak každá rodina dnes i kdykoliv jindy je do něho pojata. Je místem, kde se má Boží záchrana také uplatnit a místem, které má spásu druhým lidem také zprostředkovat. Jinými slovy: my všichni lidé jsme pojati do Božího plánu, každý v něm má šanci naplnit svůj dobrý a prospěšný úkol, jsme voláni k tomu, aby se takový úkol naplňoval v celém životě každého ze členů rodiny. Pokud si toto členové rodin uvědomí, mohou z toho pro ně vyplynout dvě věci. Jednak pocítí odpovědnost za naplnění Božího úkolu ve svém vlastním životě. Jako věřící lidé víme o tom, že si nejsme odpovědni jen sobě navzájem, ale že jsme také odpovědni Bohu. A dále může toto vědomí nadlehčit někdy až tíživý pocit vzájemné zodpovědnosti, zejména pak tíživý pocit zodpovědnosti, který mají mnohdy rodiče vůči svým dospívajícím či dospělým dětem. Každý člen rodiny patří do Božího plánu záchrany. A jestliže v nějaké - třeba i dlouhé - fázi života se někdo vymkne, sejde z dobré cesty, není to konec a není to znehodnocení celého úsilí o dobrou výchovu. Boží vůle zachránit člověka trvá. Semeno Boží pravdy, které bylo do někoho zaseto, je semeno dobré a může přinést svůj užitek.
Je tedy třeba se dívat dost daleko. Nevnímat jen okamžitou kvalitu rodiny a jejich členů, ale vnímat Boží plán, vnímat, že jsme spolu i každý jednotlivě v Boží péči a jsme každý aktéry Božího díla záchrany, které je namířeno ke všem lidem.
Křesťanské rodiny zdaleka nejsou a nemají být jen "ideální vzorky správného života". Křesťanské rodiny jsou, podobně jako nazaretská rodina, složeny z lidí, s nimiž Bůh ve svém plánu spásy počítá, kteří jsou pro něho společně i každý jednotlivě důležití.     
(podle P. Aleše Opatrného, www.pastorace.cz)
------------------------------------------------------------------

Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a jdi... Vstal tedy, vzal dítě i jeho matku a odebral se... 

Sen je to, s čím pracuje naše podvědomí ve spánku, ale slovem „sen“ označujeme i ty nejhlubší touhy, které člověk nocí v srdci. Jestliže „Josef byl člověk spravedlivý“
(Mt 1,19), jeho sny (tj. touhy jeho srdce) jsou totožné s Božími sny (tj. s Božími touhami a plány pro člověka.)
Tou nejhlubší touhou každé lidské bytosti, snem, který je jako základní software vepsaný do srdce každého člověka, je „kráčet po Pánových cestách“ (srov. Žl 18,22, Žl 128,1). Tento sen je však často přehlušený jinými sny, a tak se člověk s námahou pokouší „kráčet ve tmách“ (srov. Iz 9, 1), nebo vůbec nedokáže „vstát a jít“. Podobně jako ochrnutý, kterého přinesli k Ježíši na nosítkách (srov. Mt 9, 1-8). I jemu Ježíš řekl: „Vstaň, vezmi…jdi…“ –podobná slova uslyšel Josef.
Vstaň – Josef na Boží vybídnutí vstává. Poslušností Božím výzvám se však nestává bezmocnou figurkou. Naopak. Bůh chce, aby člověk chodil vzpřímený. Chce s ním vést dialog tváří v tvář. Vždyť ho přece stvořil podobného k obrazu svému (srov. Gen. 1,27).
Vezmi dítě i jeho matku – zde je ukryté tajemství plnosti lidské důstojnosti. Vzít Dítě, které je Synem Nejvyššího“, a stát se jeho „bratrem, sestrou, matkou“ (srov. Mt 12,50). „Vzít k sobě jeho matku“, tak jako to udělal učedník, kterého Pán miloval (srov. Jan 19, 26-27), protože ona umí nejlépe poradit, jak „udělat vše, co řekne Pán“ (srov. Jan 2,5).
Jdi…- člověku, který splní první dvě výzvy: „vtaň“ a „vezmi dítě a jeho matku“, už nezáleží na tom, jakým způsobem a kterým směrem se pohybuje, nebo kdy se vydává na cestu (Josef vstal v noci), protože ví, že chodí „po Božích cestách“ a jeho putování má vždy smysl a cíl.          

(e-neděle, www.paulinky.cz)