Zamyšlení ze Zjevení Páně

05.01.2014 17:50

Mudrci jsou prvními posluchači a svědky Krista
Boží slovo o Slavnosti Zjevení Páně se zcela zaměřuje na Ježíše jako na Mesiáše, krále a spasitele všech národů. On nepřišel pouze pro izraelský národ, ale také pro pohany – pro celé lidstvo. Příchod mudrců od východu znamená počátek sjednocení národů, které bude plně dovršeno vírou v Ježíše, až všechny národy poznají, že jsou dětmi jediného Otce a navzájem si jsou bratry a sestrami. Mudrci jsou prvními posluchači a svědky Krista. Stojí v čele velkého množství „pravých Božích ctitelů“, kteří budou duchovní sklizní mesiánské doby. Ježíš jako rozsévač přináší všem lidem dobré semeno Božího slova. Duch svatý způsobuje, že tato setba dozrává, a církev má v hojnosti sklízet plody této setby, kterou Ježíš zasel svým zjevením a oživil svou smrtí.
Jako ze společenství lásky mezi Otcem a Synem vzešlo Ježíšovo poslání, tak z vnitřního spojení Ježíše s církví pramení poslání učedníků, jehož konkrétním cílem je jednota mezi rasami, národy a jazyky. Láskyplnou jednotu mezi věřícími všech dob vytváří Boží slovo. Z něj se rodí víra a sestupuje do srdce každého člověka, který svůj život otevírá Boží pravdě, a tak se odevzdává Kristu. Všem, kdo ho hledají s upřímným srdcem, dává Ježíš jednotu víry a lásky. Tím se „všichni“ stávají „jedním“ natolik, nakolik přijímají Ježíše a věří jeho slovu:
„Budeme s ním jedno ne proto, abychom mohli věřit, nýbrž proto, že jsme uvěřili“
(sv. Augustin).
V Ježíši mohou všichni lidé najít pravou jednotu a objevit, že plnost života znamená dát se do služby Kristu a bližním. Našim posláním je tedy milovat a zůstávat v jednotě.
(podle P. Angelo Scarano, pastorace.cz)
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kristus je Pánem života od počátku do konce

Hluboký smysl svátku zjevení Páně přibližují nám obrazy gotických malířů. Ne vždy je to, co bude dále popsáno, přesně stejné, ale základní smysl zůstává, ač podán v mnoha variantách. Přidržme se na symboly bohatého, krásného, ale dobře čitelného obrazu z oltářního cyklu Mistra Vyšebrodského.
Na jeho desce vidíme Ježíška sedět na klíně Mariině. Ta oblečena jako královna sama sedí na trůně. Maria, lidská dcera reprezentuje zde zemi a celé stvoření. Kristus na jejím klíně je králem všeho stvořeného. V horní části obrazu jsou ovšem vidět andělé, služebníci Boží, kteří vedou krále a vlastně je ke Kristu uvádějí. Králi země slouží andělé, což jasně ukazuje, že je to Bůh, nebeský král.
Postavy králů mají celou řadu významů. Předně znamenají tři fáze lidského života.
Jeden je mladý, druhý je zralý muž, třetí je stařec. Říká se tím, že Kristus je Pánem každého života od počátku do konce. Králové jsou však i vladaři všeho pozemského času. Mladý král je králem budoucnosti a je oblečen do zeleného roucha naděje. Překvapivé je, že králem přítomnosti je král stařec. Ten na obrazech zpravidla klečí u Ježíška a něco koná. Na obraze jednak líbá ručku dítěte, jednak mu podává dar zlata. Králem přítomnosti, tohoto právě probíhajícího děje, je král stařec proto, že jsoucí okamžik brzo přejde do velikého prostoru minulosti. Právě tak jako stařec upadne do spánku smrti. Zralý muž, který stojí trochu nakloněn nad ním, je pak králem minulosti. Nedejme se zmást tím, že se jeví oproti starci velmi mladě. Zralost a plnost žití přichází v gotické představě teprve v hodině smrti. Smrt také zastavuje čas života, takže v této plnosti uzrání již navždy zůstaneme. Dalo by se říci, že každý v plné síle své osobnosti. Tento král je králem snědé, až i černé tváře. To ovšem není způsobeno sluncem, jak zpívá sazemi umouněný chlapec při tříkrálové koledě. Je to způsobeno stínem smrti, který leží nad minulostí. Tvář jejího krále je ve stínu. V tomto smyslu ukazují králové, že Kristus je Pánem veškerého času, je králem věčně.
(P. Petr Piťha, www.vira.cz)
..................................................................................................
Kde je?

Když se Ježíš narodil v Betlémě v Judsku za časů krále Heroda, přišli do Jeruzaléma mudrci od východu a ptali se: „Kde je ten narozený židovský král? – Souřadnice času a místa jsou dány, ale jsou málo platné, jestliže se lidé ve svém srdci nezeptají: „Kde je ten narozený Král?“  I my máme „souřadnice“, které vedou ke Kristu, ale jestliže se nezeptáme: „Kde je?“, zůstaneme jako veleknězi a učitele Zákona z lidu. Jejich oči sice tápají ve svatých písmech, ale jejich srdce se nevydalo na cestu s otázkou: „Kde je?
Když to uslyšel král Herodes, ulekl se a s ním celý Jeruzalém. – Mudrci neměli v úmyslu vzbudit rozruch, ale přesto…každé autentické hledání Boha nevyhnutelně rozruší ty, kteří by ho nejradši zlikvidovali (jako Herodes), nebo o něj nejeví zájem (jako celý Jeruzalém).
Ano, rozruch a nepokoje jsou znamením toho, že člověk buď hledá na nesprávném místě (jako veleknězi a zákoníci lidu), nebo nehledá vůbec, nebo hledá, avšak proto, aby objekt svého hledaní zlikvidoval. Kdo však hledá doopravdy proto, aby se mu přišel poklonit, zakusí to, co mudrci, kteří se „zaradovali nevýslovnou radostí“. Ukazatelem správnosti hledání je právě nevýslovná vnitřní radost.  Tu však může pocítit jen ten, kdo dokáže padnout na zem, otevřít své pokladnice a obětovat novorozenému Králi:
Svoje zlato – viditelné bohatství - tedy vše, co má.
Svoje kadidlo – neviditelnou vůni - tedy všechno, po čem touží.
Svoji myrhu – mast, která léčí a uchovává -  tedy vše, čím je.
A nakonec ten, kdo padne na zem a otevře své pokladnice novorozenému Králi a dovolí mu, aby je on spravoval, protože už nemůže kráčet stejnou cestou co doposud, vrátí se jinou cestou. Vrátí se k tomu, od kterého vyšel. Vrátí se do své země – do své skutečné vlasti, kterou je Boží království.
(e-neděle, www.paulinky.cz)