Zamyšlení z Nanebevstoupení Páně

02.06.2014 08:22

Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa (Mt 28,20)

Není nic jednoduššího, než si představit, jak Pán Ježíš ze země odlétá, vzhůru, daleko, daleko... Do které galaxie? Na kterou hvězdu?  Ne, je to sice jednoduché, ale takhle to opravdu nejde. Ostatně i apoštolům bylo řečeno, jak čteme v Písmu: „Lidé z Galileje, proč tak stojíte a hledíte k nebi?“ A byli ujištěni, že Ježíš přijde. Tak už je to lepší - chápat, že Ježíš odešel k Otci a zase přijde, na konci časů. Ale ani to není všechno, ani to není celé. Ježíš nenechává své učedníky jen prostě čekat na svůj druhý příchod. Zůstává přítomen
ve své církvi, a skrze ni ve světě, pro svět. Společenství křesťanů jej má vědomě ve svém středu: je to Pán, Kyrios, k němuž voláme: „Kyrie, eleison“, což čeština velmi nedokonale překládá slovy: „Pane smiluj se!“ A tomuto společenství křesťanů dává Ježíš svého Ducha, jak budeme záhy slavit o Letnicích. Ducha, který uvádí do celé pravdy. Co to znamená? Znamená to, že budeme přesně vědět, co bude, co přijde, že budeme znát budoucnost?
V žádném případě. Z budoucnosti známe najisto jen dvě věci: že nás Ježíš nikdy sám neopustí a že on je ten, který svým příchodem završí dějiny světa i lidstva. Ale jestliže nás uvádí Duch svatý do celé pravdy, znamená to, mimo jiné, že budeme mnohem lépe chápat Ježíše. Že budeme lépe chápat, co to říkáme, když vyslovíme slova „Pán Ježíš“, když vyznáme, že Ježíš je Pán. Je to ten, komu patřím. Nepopsatelně veliký. Ten, v němž má všechno svůj smysl. Ten, kdo nese vše ve svých rukou - staletí, národy, můj život.
Věřit v něj jako v Pána také znamená vědět o jeho blízkosti, vědět: On je zde!

Od svého odchodu k Otci je nám blíže, než mohl být před tím.
Je v našem středu skrze svého Ducha. Jeho přítomnost je zakusitelná pro každého z nás, kteří v něj věříme a kteří jej milujeme.
Od té chvíle, kdy Ježíšovo lidství bylo přijato do Boží slávy, je také pro nás otevřena cesta: cesta k nebi, tedy k trvalému a plnému společenství s Bohem. On skutečně odešel, aby nám připravil místo u Otce. Aby nás nenechal jen tak bloudit dějinami, ale aby dal našemu životu plné vyústění. Neodcizil se nám, ale převedl nás už teď do království svého Otce, do Boží blízkosti. Zní to hezky, až příliš hezky. Zní to vznešeně, někdy až nepříjemně vznešeně uprostřed našeho pozemského plahočení, uprostřed naší lidské bídy, zloby a neštěstí. A tady je zase chvíle, kdy si musíme připomenout: tento Ježíš donesl svůj kříž na Kalvarii. Skutečně zemřel. Skutečně trpěl. Prošlapal nám cestu, která nevede jen z nějaké hory do nebe, ale která vede skrze kříž, utrpení a smrt do nebe. A tak ho máme současně hledat v lidské bídě a v nebeské slávě. U Otce i u nás, hříšníků.
Stal se opravdu mostem, který spojuje lidskou bídu s nebeskou slávou.                                                                  
(P. Aleš Opatrný, www.pastorace.cz)
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Nedělní zamyšlení

Dnes si připomínáme, že Ježíš Kristus vystoupil na nebesa.
Kéž tam s ním vystoupí i naše srdce!
Jako on vystoupil a přece se od nás nevzdálil,
tak i my jsme s ním již v nebi, ačkoliv se s naším tělem ještě nestalo to, co máme slíbeno.
On je již vyvýšen nad nebesa, a přece v nás na zemi trpí každou bolestí, kterou jako jeho údy zakoušíme. Sám to dosvědčil, když shůry volal: Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ?! anebo když řekl: Měl jsem hlad a dali jste mi najíst...
On, ač je tam, je také s námi; a my, třebaže jsme zde, jsme také s ním.
On neopustil nebe, když k nám odtamtud sestoupil; a stejně neopustil ani žádného z nás, když znovu vstoupil na nebesa. Poněvadž on je naše hlava a my jsme jeho tělo.
(sv. Augustin)