Ježíš nám tedy překládá za vzor Samaritána, který miluje bližního jako sám sebe a ukazuje tak, že miluje Boha celým srdcem a celou svou silou, čímž zároveň vyjadřuje skutečnou zbožnost a plnost lidství.
Poté, co Ježíš skončil s vyprávěním podobenství, obrací se znovu ke znalci zákona, který se jej tázal “Kdo je můj bližní?”, a praví: “Co myslíš, kdo z těch tří se zachoval jako bližní k tomu, který se octl mezi lupiči?“ (v. 36).
Tímto způsobem převrací perspektivu otázky, kterou mu zákoník položil, a také logiku, kterou se my všichni řídíme. Dává nám na srozuměnou, že kdo je či není naším bližním neurčujeme my na základě svých kritérií, nýbrž že je to člověk v situaci nouze, který má mít možnost rozpoznat, kdo je jeho bližní, totiž “kdo mu prokázal milosrdenství” (v. 37). Tento závěr naznačuje, že milosrdenství vůči lidskému životu ve stavu nouze je pravou tváří lásky. Právě takto se stáváme pravými Ježíšovými učedníky a takto se vyjevuje Otcova tvář: “Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec” (Lk 6,36). Právě takto se přikázání lásky k Bohu a k bližnímu stává jediným a vnitřně sladěným pravidlem pro život.
Papež František, Angelus Domini 14. 7. 2019 , zdroj: radiovaticana.cz
publicchristianity.org