Jednoho dne tedy (učedníci) čekají, až se Ježíš na odlehlém místě domodlí, a pak poprosí: „Pane, nauč nás modlit se“. Ježíš na výslovnou žádost učedníků nepodává abstraktní definici modlitby, ani neučí účinným návodům, jak modlitbou něco „obdržet“. Vyzývá naopak své učedníky, aby modlitbu prožívali v přímém sdílení s Otcem a vzbuzuje v nich stesk po osobním vztahu k Bohu, Otci. Zde spočívá novost křesťanské modlitby! Je dialogem mezi milujícími osobami, který se zakládá na důvěře, opírá se o naslouchání a vede k solidárnímu úsilí. Je to rozhovor Syna s Otcem, dětí s Otcem. Toto je křesťanská modlitba.
Odevzdává jim tudíž modlitbu Otčenáš, která je snad nejcennějším darem božského Mistra během jeho pozemského působení. Poté, co nám Ježíš odkryl své tajemství Syna a bratra, dává nám touto modlitbou proniknout do Božího otcovství, což bych chtěl zdůraznit, a ukazuje, jak s Bohem vstoupit do přímého rozhovoru v modlitbě, totiž skrze synovskou důvěrnost. To, oč v Otčenáši prosíme, již pro nás bylo vše v jednorozeném Synu uskutečněno – posvěcení Jeho jména, příchod království, dar chleba, odpuštění a vysvobození od zla. Když prosíme, otevíráme ruce, abychom obdrželi dary, které nám Otec vyjevil v Synu. Modlitba, kterou nás Pán naučil, slučuje veškeré modlitby, a my se s ní k Otci obracíme v neustálém společenství s bratry.
(papež František, Angelus Domini 29. 7. 2019, zdroj: radiovaticana.cz)
